Úhlů pohledu existuje nepočítaně. Když se na ně díváte z ulice, vznášejí se nad zemí, zato když k nim vzhlédnete z atria, jsou nenuceně usazeny na podstavě z betonu a skla. A stále slouží původnímu účelu, pořád se v jejich útrobách navrhuje město, i když rýsovací stoly nahradily počítače a někdejší Sdružení projektových ateliérů vystřídal Institut plánování a rozvoje. V „Kostkách“ samozřejmě také sídlí CAMP, kde jsme na podzim pořádali kurz Jak psát o městě? s novinářkou Karolínou Vránkovou. V rámci kurzu vznikla tato mozaika pohledů na Pragerovy neotřelé stavby a jejich okolí, která ukazuje, že každý město vnímá trochu jinak.
Kostky zbrusu nové. Sdružení projektových ateliérů v roce 1975.
Zdroj: Archiv IPR PrahaNenápadné monumenty
Je to paradox. Čím jste jim blíže, tím méně si jejich přítomnost uvědomujete. Považujete je patrně za běžnou vstupní bránu do areálu. Možná vás jen lehce znepokojí její podivná asymetričnost. Nastražil snad pražský Institut plánování a rozvoje hned u vstupu nějaký rafinovaný psychologicko-urbanistický test? Záleží na tom, zda vstoupíte vchodem širokým desítky centimetrů, či zvolíte ten několikametrový?
Ve skutečnosti potřebujete jen trochu odstup, abyste rozpoznali, že jde o velkolepou plastiku, která pochází z dílny sochaře Miloslava Chlupáče. Sedm monumentálních kamenů ze zbuzanského vápence nazval Plastické články. On sám ke svým dílům dodával, že „živými je činí jak samotná stavba, tak také citový vztah k nim a to, co v nich individuálně vidíme.“ Zda jde o sousoší postav, sloupy, či třeba promyšlený test, si tedy můžete s odkazem na autorovu památku zvolit podle své fantazie.
Autor: Nikola Šedová
Plastické články Miloslav Chlupáč vytvořil v roce 1972.
Autor: Jan Malý , Zdroj: IPR PrahaZa každou cenu nadčasový architekt
Pragera můžeme označit za pravého mistra kombinací starého a nového. Stejně jako Nová scéna Národního divadla nebo budova banky ve Štefánikově ulici na Smíchově se ani komplex dnešního IPRu nesnaží prvoplánově zapadnout a napodobit své historické okolí. Ovšem reaguje na něj různými prvky – například plochami surového betonu v barvě blízké kameni Emauzského opatství, navíc obohacenými o téměř gotické oblouky a reliéfy. Tmavá skleněná fasáda pak lehce zrcadlí zeleň i přilehlé budovy. Zastínit se jimi ale nenechá, zlatým žebrováním dává citlivě najevo svou přítomnost. Působí elegantně a subtilně stejně jako celá skupina propojených kostek, jež se vznášejí nad bývalou klášterní zahradou.
Ta se díky výstavbě komplexu dočkala alespoň částečné a vkusné obnovy, Pragerův projekt totiž nahradil drobnou zástavbu, která prostor okupovala. Prager tak prokázal, že kvalitní moderní architektura dokáže historické prostředí obohatit, i když může na první pohled působit nepatřičně či příliš kontrastně. Efekt zůstal i po více než půlstoletí, během něhož se změnilo celé město okolo. Jako jeden z nejcennějších zástupců architektury z dob socialismu Pragerův areál dokládá její značnou hodnotu a ukazuje, jak neprávem je dnes často opomíjená nebo přímo zatracovaná.
Autor: Matouš Pudil
Novátorské řešení fasády
Prosklená fasáda Pragerových kostek propouští dovnitř velké množství denního světla. Budovu navrhl architekt Karel Prager a dříve sloužila Sdružení projektových ateliérů. Typicky „socialistickou“ závěsnou fasádu tvoří panely, které architekt nechal vyrobit v jihočeských Boleticích, jinde je totiž ani sehnat nešlo. Panelový systém byl tehdy poměrně vzácný. Prager ho poprvé využil v Ústavu makromolekulární chemie a jeho ateliér Gama si pak systém nechal patentovat. Poté ho začali hojně využívat i další architekti, včetně těch současných. Skleněný plášť kostek měl jasný účel – zajistit dobré světelné podmínky architektům a projektantům. Kromě toho jím ze západní strany proniká do interiéru teplé večerní slunce a vytváří na zemi i stěnách ornamenty záře a stínů.
Autor: Hana Grohová
Nové úhly pohledu na areál CAMPu pro nás každý rok objevují také ilustrátoři. Naposledy se do ztvárnění kostek pustili Tomski&Polanski.
Autor: Jan Malý , Zdroj: IPR PrahaNeon a kabřinec
První neonové osvětlení použil Georges Claude roku 1910 v Paříži. Ve 30. letech neonové poutače pokryly ulice amerických měst a staly se symbolem moderní doby do té míry, že za neon dnes označujeme i ty svítící nápisy, které jím plněny nejsou – pravý neon totiž září pouze červeně. Pojem ‚moderní doba‘ je už z principu pomíjivý, ale neony jsou i dnes symbolem lehkosti a kosmopolitního životního stylu, ačkoli evokují také určitou nostalgii. Nápis CAMP doplňuje hnědý kabřincový obklad přízemní budovy Pragerových ‚Kostek‘ a ze spojení minulého a současného vyzařuje modernistický optimismus. Díky své poloze na prosklených vchodových dveřích je nápis zároveň majákem, který láká kolemjdoucího dovnitř, kam se může, skrz velké skleněné tabule a osvětlený prostor, podívat nejprve z ‚bezpečí‘ venkovního prostranství. Vše je tu tak přístupné, že se kolemjdoucí ani nenaděje a už je z něj návštěvník.
Autor: Anna Francová
Návštěva areálu CAMPu může být zážitek i pro milovníky botaniky – anebo třeba motorismu. Občas tu hnízdí například vzácná „kachna.“
Autor: Barbora KloudováPod Pragerovými kostkami se uhnízdila kachna. Skončila na místě č. 15
Pokud se půjdete jenom tak projít po areálu emauzského opatství, můžete při troše štěstí narazit na vzácný exemplář kachny stěhovavé (Citroënus Charlestonus), která si našla své místo přímo před vchodem do Institutu plánování a rozvoje. Spatřit tento druh, zvláště v tuto roční dobu, je velmi vzácný úkaz. Už také proto, že se řadí do čeledi stěhovavých a velmi mobilních druhů. Úkazem ještě vzácnějším může být, pokud narazíte na jejího pilota. Ale o tom až jindy. Jisté ale je, že venkovní areál CAMPu byste si neměli nechat ujít. Těšíme se na návštěvu!
související
