Nora Třísková
Marie Zákostelecká

Dřevěný předchůdce Státní opery. Jaká tajemství skrývala 26 let používaná divadelní instituce?

V Praze momentálně probíhá soutěž na novou podobu Vltavské filharmonie a my se zatím podíváme na historii jiného hudebního sálu, který v metropoli máme. Novorenesanční Státní operu zdobící lem magistrály si vybaví asi téměř každý. Jak se jí ale říkalo dříve, když do ní chodívali naši prarodiče? A co na jejím místě stávalo před rokem 1888, kdy vznikla? Tentokrát se vydáme k opernímu sálu ve stínu Národního muzea, který se nachází hned vedle Hlavního nádraží, a také k jeho dřevěnému předchůdci – zaoblené konstrukci Novoměstského divadla.

Budova Novoměstského divadla se nacházela za hradbami až do roku 1875, kdy byly zbořeny. Následně v těsné blízkosti vznikla tzv. Sadová silnice a po roce 1885 i novorenesanční budova Národního muzea od Josefa Schulze. Fotografie byla pořízena kolem roku 1880.
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Kultura za hradbami města

V dobách, kdy celou Prahu stále obepínaly kamenné gotické hradby, stávala v čele dnešního Václavského náměstí Koňská brána – největší ze vstupů do města, vybudovaná už ve 14. století Karlem IV. Bránu po roce 1885 nahradilo impozantní Národní muzeum a v jeho těsné blízkosti našla v polovině 19. století místo dřevěná novostavba určená divadelním účelům. Takzvané Novoměstské divadlo navrhl architekt Josef Niklas, český představitel historismu, a stávalo od roku 1858 u nádražní dráhy císaře Františka I. (dnes Hlavní nádraží, o jehož historii jsme také psali).

Novoměstské divadlo mělo jeviště s hledištěm v půlkruhové aréně zastřešené kopulí s okny stejného tvaru. Pro svícení se používaly nejprve plynové lampy, po roce 1882 elektrický proud. Obě fotografie pochází přibližně z roku 1880.
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy; foto 1, foto 2

Novoměstské divadlo mělo jeviště s hledištěm v půlkruhové aréně zastřešené kopulí s okny stejného tvaru. Pro svícení se používaly nejprve plynové lampy, po roce 1882 elektrický proud. Obě fotografie pochází přibližně z roku 1880.
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy; foto 1, foto 2

Do půlkruhového hlediště se mohlo usadit 1241 diváků, do celého sálu se jich ale vešlo až 4000. Architekt čerpal inspiraci v sousedním Německu, konkrétně u stavby Drážďanského královského divadla a opery. Tato pražská scéna byla otevřena na popud ředitele Stavovského divadla a sloužila jako jeho pobočka po dobu 26 let. Roku 1882 ji odkoupil Alexandr Richter, který ji zanedlouho přeprodal Němcům. Ti nechali dřevěnou budovu po roce 1885 postupně zbořit.

Na fotografii z roku 1886 najdeme v pozadí divadlo při jeho demontování. Vpravo od něj dům čp. 101, který zmizel společně s touto kulturní institucí a na jehož místě bychom později našli budovu burzy, dnes i s přístavbou Nové budovy Národního muzea od Karla Pragera.
Zdroj: Archiv hlavního města prahy

19. století jako čas rychlé změny

Novoměstské divadlo muselo být zbouráno kvůli svému neutěšenému stavu a dřevěné konstrukci, která nebyla vyhovující z hlediska požární bezpečnosti. V polovině 19. století totiž vyhořelo více podobných budov, jako například zmiňovaná opera v Drážďanech nebo divadlo v Moskvě. Do tří let však v Praze na stejném místě vyrostlo Nové německé divadlo, tentokrát už zděné a v novorenesančním stylu. Vypadalo tedy už tak, jak ho známe dnes – pod označením Státní opera.

Na začátku bylo Německé divadlo. Při druhé světové válce utrpělo značná poškození a bylo nutné ho opravit. Také získalo nové jméno – Divadlo 5. května – a z programu hraného v němčině přešlo kompletně do češtiny. Už v roce 1950 si ale lidé museli zvyknout na další nový název, a to Smetanovo divadlo. Do toho Pražané chodili až do 90. let, kdy získalo dnešní označení Státní opera.
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Rokoko ukryté za fasádou pseudorenesance

Začátky nové budovy jsou spojené s pražskými Němci, kterým scházelo místo pro představení v rodném jazyce. Z jejich iniciativy vznikl návrh vídeňského dua architektů Fellnera a Helmera, kteří si zde zajímavě pohráli s použitím architektonických stylů. Ačkoliv jsou fasáda a exteriér pojaty pseudorenesančně, vnitřní prostory odpovídají stylu rokoka. Bohatě zdobený interiér oplývá množstvím zlatých detailů a některé zdroje ho označují za ten nejkrásnější ze všech pražských divadel.

V průběhu let se neměnily pouze názvy budov, ale také jména ulic nebo trasy tramvají. Před Státní operou se dnes nachází Vrchlického sady, dříve označovány jako sady Městské či Velký městský park. Ani třída v těsné blízkosti divadelního sálu nezůstala pojmenována stejně. Nejprve se chodilo po Sadové, následně jezdily tramvaje po Hooverově a dnes se desetitisíce motorových vozidel prohání po Wilsonově ulici.
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy; foto 1, foto 2

V průběhu let se neměnily pouze názvy budov, ale také jména ulic nebo trasy tramvají. Před Státní operou se dnes nachází Vrchlického sady, dříve označovány jako sady Městské či Velký městský park. Ani třída v těsné blízkosti divadelního sálu nezůstala pojmenována stejně. Nejprve se chodilo po Sadové, následně jezdily tramvaje po Hooverově a dnes se desetitisíce motorových vozidel prohání po Wilsonově ulici.
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy; foto 1, foto 2

související

Ahoj! V září 2022 jsme spustili základní verzi nového webu. Před spuštěním jsme provedli uživatelské testování, ale to pravé uživatelské testování je to, které probíhá právě teď.

Budeme rádi, když se dozvíme, jak se Ti web používá, jestli Tě napadá, jak ho vylepšit nebo Ti na něm něco chybí, případně pokud narazíš na nějakou chybu. Děkujeme!

Dej nám feedback →