Jaký máte vztah k Praze?

To je těžké téma, které se během života stále mění. V Praze jsou místa, která je do budoucna třeba zlepšovat. Jsou tu však také místa, o kterých si myslím, že jsou nejlepší na světě. Město je ale také o lidech, kteří v něm bydlí, žijí a vytváří ho. Co se týče dnešní doby, mám trochu obavy, jestli zde bydlí zrovna lidé, kteří si naše město zaslouží. Jestli ho na mnoha místech neničí. A jestli se podaří do budoucna očistit špatné nánosy minulosti, aby zůstalo kvalitní.

Plánoval jste emigrovat do Anglie. Bylo důvodem vašeho návratu to, že se tu po revoluci otevřely nové možnosti?

Těch důvodů, proč jsem tu po revoluci zůstal, bylo víc. Už jsem měl rodinu a vůbec jsem začal mít pocit, že je důležité zůstat v Čechách. A to i přesto, že jsem díky architektovi Janu Kaplickému měl v Londýně domluvené skvělé zaměstnání u architekta Rogerse. Ze zahraničních pracovních zkušeností jsem však pochopil, že člověk může být buď kdekoli šťastný, nebo všude nešťastný. Problém není tolik v okolním světě, ale spíše v člověku samotném.

Kdy jste se rozhodl, že se začnete podílet na podobě naší metropole? Co byla vaše první architektonická soutěž pro město?

Takhle jsem se nikdy nerozhodl, to tak nějak vyplynulo. První zakázku do veřejného prostoru jsme dělali na konci 90. let paradoxně na Václavském náměstí, tehdy ještě pro Útvar rozvoje hlavního města Prahy. Václavák se mě neuvěřitelně drží, je to takový můj věčný projekt. V roce 2005 jsme potom vyhráli soutěž a už 16. rokem se snažíme revitalizaci náměstí realizovat. I město a mnoho různých primátorů se o to pokouší. Je to exemplární modelový případ, na kterém lze ukázat, že současně platný systém v Praze je nefunkční. Ve vedení města je mnoho skvělých lidí, ovšem jednotlivé procesy jim neumožňují adekvátně fungovat.

V čem byl pro vás Václavák výzvou? 

Těsně po revoluci jsme si se skupinou českých i zahraničních odborníků řekli, že je potřeba dát viditelný signál o tom, jak se Praha dynamicky mění. Že už není komunistickým městem, kde jsou zelená křovíčka. Václavák je symbolické místo nejen pro Prahu, ale pro celou republiku. Založili jsme Václavskou metropolitní nadaci, jejímiž členy byli například Milan Uhde, architekt Richard Rogers a dále lidé z okruhu Václava Havla. Snažili jsme se společně s majiteli pozemků, aby se tvář náměstí rychle změnila. Je ovšem neuvěřitelné, co taková bohulibá aktivita vyvolá za negativní reakce. Říkal jsem si: proboha, tak toho raději necháme. Najednou zjistíte, že většinu času nevěnujete realizování změny, ale bojujete s někým, kdo vám hází klacky pod nohy.
To byl takový první pokus. V roce 2005 jsme vyhráli architektonickou soutěž a od té doby s většími či menšími přestávkami o realizaci projektu usilujeme.
Výzvu představuje fakt, že se jedná o místo, které je dějištěm nejdůležitějších okamžiků naší historie. Zaslouží si obměnu do podoby odpovídající současným potřebám, zkrátka návrat k přirozenému stavu. 
Magistrála a neexistence tramvajové trati odděluje Vinohrady od historického centra města. Rovin problému je celá řada. Věřím ale, že teď už se revitalizaci nějak podaří dokončit.

Jak moc se vítězný projekt Václavského náměstí z roku 2005 liší od toho současného, naposledy schváleného v roce 2019?

Základní princip projektu je od začátku stejný. Dvojnásobně se rozšířily chodníky na obou stranách a lemují je dvě aleje stromů. Přibudou vyhrazené pruhy pro cyklisty. Václavské náměstí mělo v průběhu historie mnoho podob. Když si srovnáte fotografie z minulosti vedle sebe, je vidět, že během 19. století se měnil vzhled přibližně každých 10 let. Hlavně v závislosti na rozvoji dopravy. Dnes si myslím, že se náměstí musí uklidnit, ale nesmí úplně „zmrtvět“. Tomu by měla pomoci i tramvaj, kterou na Václavské náměstí po více než 40 letech zase vrátíme.

Má 16 let s projektem Václaváku i své výhody? Třeba o 16 let více zkušeností?

Určitě. Například v původním projektu byly navržené rampy do garáží. Součástí zadání bylo, že se auta parkující na Václavském náměstí přesunou do podzemí. To bylo okolo roku 2005. Nedávno předtím bylo podobné řešení realizováno v Paříži na Champs Elysées. Tak jsem si říkal, že je to bezva nápad, že to takhle uděláme. Později se proti tomu ohradili na nově vzniklém IPRu. Přeli jsme se. Já jsem měl pocit, že ten projekt musím obhájit, ale pak jsem si uvědomil, že to vůbec není něco, co by měl rozhodovat architekt. Tohle je otázka fungování města. Jestli se město rozhodne, že parkovací stání z Václaváku vymaže, jestli tam dá tramvaje nebo ne, to jsou technická zadání, která by měl architekt zapracovat do svého konceptu. Ne je vnímat jako svůj autorský počin. Z tohoto hlediska jsem rád, že pokyn ze strany IPRu přišel. Václavskému náměstí pomůže, když na něm původně navrhované rampy nebudou. Problém zůstává v tom, že parkování v centru není systémově řešené. Myslím si, že není možné, aby architektonické soutěže vyhrávaly projekty hezkých náměstí bez aut, jako je tomu v případě Palachova a Malostranského náměstí, Ovocného trhu nebo náměstí Jiřího z Poděbrad, a parkování bylo vytlačeno do vedlejších ulic. Jedna věc je hodnotit samotný projekt a druhá je posuzovat ty širší souvislosti v rámci celé čtvrti. 
Když se řekne NE rampám a parkování v podzemí, je to v pořádku. Ať si ten, kdo chce pracovat v centru, zvykne nejezdit autem, protože to není jeho lidské právo. Na druhou stranu je potřeba ztíženou automobilovou dopravu něčím kompenzovat. Třeba jako v New Yorku, kde je laciný taxík a je tam spousta linek metra i autobusů.

Máte jednu z největších architektonických kanceláří v Česku. Kolik lidí z ní se na takovém projektu pro město podílí? Jak moc se něm pracujete přímo vy?

Naštěstí mám v ateliéru malou fluktuaci a několik kolegů projekt už řadu let táhne se mnou. Je to takový supermaraton. Já chci mít záměrně odstup, abych mohl mít zdravý nadhled nad těmi nicotnými bouřemi ve sklenici vody. Jakmile se do tématu člověk moc ponoří, tak jím začnou cloumat emoce.

Já bych třeba nejradši „uškrtil” osobu, která zablokovala návrh zasadit na Václaváku platany a donutila nás dát tam lípu. Mně šlo o to, aby měl vybraný strom světlé listy, skrze které bude na náměstí dopadat příjemné světlo. Praha není Neapol, kde svítí slunce daleko víc a kde tmavý stín je pro život na ulici příjemný. Naopak tu máme hodně dní pod mrakem. Je zkrátka krásné jít alejí platanů. Nemyslel jsem vůbec na to, jestli se jedná o náš národní strom nebo ne. Lípa je krásný strom, ale bývá ve městě nemocná. Asi to člověk nesmí úplně prožívat, jinak by se zbláznil.

Já se vrátím zase do blízkosti Václaváku, a to k Transgasu, který také budí vzrušené debaty. Mnozí kritizují jeho zbourání. Jaký názor na to máte vy?

Když jsem byl osloven, abych vstoupil do výběrového řízení, tak jsem si musel srovnat, jestli se zbouráním vlastně souhlasím. Vzpomínal jsem, jaký jsem měl názor na tento objekt před tím, než jsem se stal architektem, v dobách, kdy Transgas vznikal. Tato solitérní stavba v tomto místě byla vždy přijímána negativně. Nezpochybňuju Transgas jako architektonicky výrazný názor, ale nesouhlasil jsem nikdy s jeho zasazením do blokové zástavby Vinohrad, protože kvůli němu jeho okolí nikdy nežilo. Jednoznačnou odpovědí na to je, že se jednalo projekt, který patřil do konceptu staveb kolem magistrály. Za socialismu vzniklý záměr počítal s tím, že magistrála projede městem a v šířce 200 metrů na obou stranách podél ní se vše zbourá a vyrostou zde jen solitérní stavby. Transgas byl součástí tohoto destruktivního konceptu, který se naštěstí nepodařilo dokončit. Vinohradská třída a celá dolní část Vinohrad je kvůli tomuto záměru odříznutá od Nového Města. Jsem přesvědčený, že okolí prospěje, když se zdejší zástavba vrátí do své bývalé, kompaktnější podoby. A proto věřím, že náš projekt pomůže tuto jizvu v centru města oživit. Teď s IPR navíc pracujeme na navázání parteru domů na povrchový přechod přes magistrálu. Díky tomu by se mohl také zrušit ten děsivý podchod pod magistrálou.

Jak snášíte kritiku, která se k takto drobnohledem sledovanému projektu váže?

Nikdo asi nemá rád, když je za něco kritizovaný, zvlášť pokud o projektech v celém týmu, s klienty i zástupci města měsíce a roky diskutujeme a hledáme to nejvhodnější řešení. Už od doby Václavské metropolitní nadace jsem překvapený, jak moc hystericky se někteří lidé dokážou vyjadřovat. Čím větší změna, tím to společnost nese hůř.

Výrazně proměňujete tvář Prahy, jste na to pyšný?

Řekl bych to tak, že mám velkou radost z toho, když v souvislosti se stavbou nějaké budovy vznikne kvalitní živý veřejný prostor. To by měl být princip každé nové městské intervence. Na druhou stranu jsem připravený i na to, že třeba některé stavby, které jsme projektovali, budou mít podobný osud jako Transgas. Každé historické období, každá epocha vývoje by měla mít právo na to, aby svou nedávnou minulost přehodnotila. Aby s pokorou přistoupila ke kvalitě a odvrhla to, co nepovažuje za dobré nebo to co dalšímu vývoji negativně brání. 

Další tématem v této souvislosti je také to, že město by nemělo být prioritně budováno pouze developerskými projekty. Když si vezmu, jaké projekty jsme v Praze realizovali – chodovský The Park, Quadrio, Florentinum, Visionary, Waltrovku, Churchill, tak se jedná o administrativní budovy, které iniciovali developeři. Město stále nemá jasnou a silnou vizi, a neurčuje tak chod věcí. A to si myslím, že je z hlediska kvalitativního rozvoje špatně. 

Všichni pořád mluvíme o Tančícím domu, ale to je ve své podstatě drobná administračka, za jejímž vznikem stojí Pavel Koch z banky ING, který tehdy oslovil pana architekta Gehryho. Památkáři byli v té době zásadně proti, a dnes je přitom opěvován jako největší počin, který v Praze po revoluci vznikl. Vize Praze chybí, ale v mnoha obdobích historie tady vize bývaly a byly sakramentsky silné a nadčasové.

Který z vaší mozaiky projektů považujete z hlediska proměny metropole za nejzásadnější?

První projekt, který jsme dělali, The Park na Chodově, mám hrozně rád pro jeho jednoduchost a důraz na kvalitní prostředí. Člověk má radost, když mu nějaká paní ze sídliště napíše, že tam ráda chodí venčit pejska, protože jí je příjemné se procházet těmi parkovými úpravami. 

Quadrio možná pro někoho představuje moc velkou pecku, příliš velkou, vysokou a prosklenou budovu. Já si ale myslím, že díky němu okolí Spálené pozitivně ožilo. Lidé zde mohou mimo jiné příjemným způsobem přestoupit z tramvaje na metro a přitom si po cestě  nakoupit nebo povečeřet. 

Ve Florentinu bývaly ve dvorech sklady papíru, na které se tisklo Rudé Právo. Teď jsou tam stromy, voda a lavičky, kam si můžete přijít vypít kávu. Město se tím rozšířilo o kvalitní kus místa. 

Pořád opakuji, že by projekty měly přinést něco pozitivního lidem, kteří žijí v jejich okolí. Nejen parazitovat na stávající a po staletí budované infrastruktuře. Třeba náměstíčko u Quadria nebo vnitroblok ve Florentinu jsou pro mě tím nejdůležitějším, co na těch budovách je. Těší mě, když se podaří investora přesvědčit, že tam má dát za spoustu peněz nějakou sochu, která se točí, nebo že má vybourat kus parkingu, aby tam mohly růst pořádně velké stromy.

Jaké město je Praha? Jak byste ho popsal z hlediska jeho předností a nedostatků?

Praha má své obrovské klady, ale zatím trochu žije z toho, že je „stověžatá”. Myslím si, že nás zatím nic moc nenutí něco radikálně řešit.

Jako město by si měla říci, co v rámci svého širšího regionu představuje. Jsme uprostřed trojúhelníku Berlín – Mnichov – Vídeň. Každé z jmenovaných tří měst má nějaké své cíle a funkce. My bychom s nimi neměli bojovat, ale měli bychom je doplnit. Praha je neuvěřitelně bezpečné, krásné a příjemné místo. Mělo by se zaměřit na rezidenční část a na vysoké školy. Podobně jako Amsterdam, který si díky vybudování mnoha univerzit změnil skladbu obyvatel. Lidé, kteří tam studují, se pak často rozhodnou ve městě také zůstat. 

Praha je skvělé město, ale otázkou je, jací jsme my, jeho obyvatelé? Měli bychom se nad sebou zamyslet, být méně kontroverzní, a naopak usilovat o konsensus nad smysluplnými záměry. Neměli bychom a priori předem zavrhovat vše, co je nové, nebo co znamená sebemenší změnu.

Jaká si myslíte, že bude za 20 let?

Je dobré cestovat, aby člověk své město občas viděl také trochu z odstupu. Vnímám vývoj jako pozitivní. Mladí lidé smýšlejí jinak než naše generace a více si uvědomují potřebu trvalé udržitelnosti.

S tím souvisí i téma cyklistiky ve městě. Řada lidí argumentuje tím, že Praha pro ni není vhodná. Není to jenom o tom ji k ježdění na kole přizpůsobit?

Je to o změně paradigmatu, která je úplně jednoduchá. Pořadí nebude auto, chodec, cyklista, ale bude: chodec, cyklista, auto. V pražských ulicích je dodržována průjezdná šířka pro auta. V okamžiku, kdy v ulici mezi domy a profilem určeným pro auta není dost místa, tak se chodník zužuje, zužuje, až třeba zmizí. Musí to být přesně naopak. Auta se musí přizpůsobit. Samozřejmě by mělo mít možnost projet, ale tak, jako je to úplně běžné v Belgii, v Holandsku a v řadě dalších měst a zemí. Není tam zákaz vjezdu, ovšem přednost má vždy chodec a cyklista. 

Z mé pozice architekta se to lehce říká a hůř prosazuje, ale myslím si, že nějakým opakováním přijde změna. Chce to zkrátka čas. Já sám jsem měl mnoho dobrých úmyslů stát se cyklistou, ale na ulici se prostě bojím o svůj život. Sice mám helmu, ale stejně radši jedu po chodníku. Radši občas zaplatím pokutu, než abych byl v nemocnici.

Čím vy byste ještě rád budoucí tvář Prahy ovlivnil?

Teď pracujeme na řadě brownfieldů, které mají různé možnosti dalšího vývoje. Ať už se jedná o brownfieldy v centru nebo na okraji města.

Pomalu se začíná stavět část Parkové čtvrti na Nákladovém nádraží Žižkov, což je projekt, kde jsme vytvářeli urbanismus. Podílí se na něm ale spolu s námi také asi 10 kanceláří, aby se docílilo větší pestrosti architektonických názorů v území. Je důležité, aby se brownfieldy, které se dnes připravují k transformaci, projektovaly s nějakou vizí do budoucna.

Největší výzvou je, aby se podařilo nově vznikající městské čtvrti „nalinkovat” právě podle zmíněného paradigmatu „chodec-cyklista-auto“, ne podle tabulek dopravních inženýrů zacílených na nedosažitelnou dokonalost plynulosti silničního provozu. Musíme zajistit kvalitní prostor pro obyvatele i pro život stromů a zeleně. Myslím, že se věci pomalu, ale jistě mění k lepšímu. Já jsem optimista, což však to nestačí. Musí se hodně tlačit!