Co vás při návrhu lanovky na Petřín inspirovalo?

První inspirací se staly vozy, které můžete na Petříně vidět nyní. Jsou z roku 1985 a řekla bych, že krásně zestárly. Jsou velmi subtilní, a třebaže v té době neexistovalo moc high-tech materiálů, lanovka působí velmi čistým dojmem. Také jsme se inspirovali u moderních vozů a lanovek ve světě. Celkově jsme se zaměřovali na design, který spíše obnažuje a odhaluje technické detaily a je jednoduše funkční. Také jsme chtěli, aby lanovka nabídla maximální výhled a sama o sobě nebyla příliš viditelná nebo rušivá. Stejnou měrou bylo i důležité respektovat její historii. Kdybychom navrhovali lanovku, která by byla zcela nová, tak bychom o tom přemýšleli trochu jinak.

Jak dlouho jste s týmem návrh připravovali?

Soutěž na lanovku byla vyhlášena loni na podzim, my jsme postoupili do dalšího kola, což bylo skvělé, ale na návrh jsme měli pouze tři a půl týdne. Což je z mého pohledu opravdu málo. Do dalšího kola jsme nepostoupili. Ve finále byla dvě studia, jedno německé a druhé rakouské, to ale návrh do posledního kola neodevzdalo vůbec. Soutěž proto byla zrušena. Myslela jsem, že to tím skončilo a že nebude žádná nová lanovka. V půlce července ale přišla výzva, abychom se ještě jednou zúčastnili finálního kola. Nejdřív se mi do soutěže znovu moc nechtělo. Nepočítala jsem s tím a měla jsem spoustu práce. Pak jsem si ale řekla, že když jsme dostali druhou šanci, dáme se do toho. Znovu jsme se do projektu ponořili na 100 % a celé léto na něm pracovali. Bylo to dost intenzivní, protože jsme museli odevzdávat i model. Také jsme nechtěli odevzdat totožný návrh. Takže jsme ještě zapracovali na samotném návrhu a výrazně ten náš první posunuli.

Na návrhu lanovky se podílel docela široký tým. S některými členy jste pracovala už na výletní tramvaji T3 Coupé. Jak jste tým sestavila a jak jste dohromady fungovali?

Já jsem zvyklá dělat projektové řízení, takže celková organizace a vedení šlo za mnou. Ale bylo skvělé, že každý pracoval na svém úseku, který umí nejlépe. Takže mám radost, že se mi povedlo ten tým takhle poskládat, a myslím, že to všechny i bavilo. Máme i další nové kolegy, třeba designéra Jakuba Žanonyho, 3D grafika Karla Buhra či grafického designéra Františka Kasta z Page 5.

Na jaký detail v návrhu jste nejpyšnější?

Asi nemám jeden detail, spíš mám radost z toho celku, protože to zkrátka funguje. Ale baví mě sklopné sedačky, na kterých je zezadu opěrka. Když jsou sklopené, můžete se o ně ve stoje pohodlně opřít. Díky tomu se navýšila i kapacita vozů.

Když se vozy potkají, lanovky na sebe laškovně mrknou a jednu prosvítí červené světlo, jako by se začervenala. Jak vás to napadlo?

V zadání byl podnět navrhnout interakci s vozy a dostat do návrhu nějakou emoci. Vedli jsme nad tím debaty, zda se tam něco takového vůbec hodí, ale pak jsme se shodli na tom, že ano, ale nesmí to nijak zasahovat do designu. Nechtěli jsme tam přidávat žádný další zbytečný objekt nebo svítící led diody. Ale zároveň bylo nutné to vymyslet tak, aby to bylo viditelné z obou vozů a ideálně i zvenku. Tahle interakce bude viditelná i z Nebozízku a myslím, že lidi bude bavit i to, že nikdy nebudou vědět, který vůz mrká a který zčervená.

Kolik bude stát výroba jedné kabiny?

Dopravní podnik vyčlenil 45 milionů jeden vůz. Toto je ale částka z loňského roku, takže předpokládám, že kvůli inflaci se finální číslo ještě změní.

Navrhli jste také úpravu nástupiště, i když to nebylo v zadání. Co vám na současné podobě vadí a jak by měla vypadat?

Ráda se dívám na projekty jako na komplexní záležitost a v tomto případě skutečně nešlo zcela oddělit vozy od okolí. A i když toto nebylo v zadání – vlastně tam vysloveně bylo, že soutěž se netýká okolí a stanic, ale pouze vozů – nemohli jsme nad tím zavřít oči. A tak jsme se v návrhu dotkli i nástupiště či vstupních prostor na Újezdě. V dolní stanici kdysi bývaly cihličky, které jsou nyní zakryté mramorem, na kterém jsou zářivky. Celé nástupiště působí dost neutěšeně, a tak jsme udělali náhled, jak by mohlo nástupiště vypadat. Budu moc ráda, když se podaří i tyto úpravy včetně bezbariérového přístupu do rekonstrukce lanové dráhy zapracovat.

Jste také autorkou výletní tramvaje T3 Coupé, za kterou jste získala mimo jiné Red Dot Design Award 2019 a cenu Designbloku za mimořádný počin. Kde se dnes můžeme s tramvají setkat?

T3 Coupé je umístěné ve Vozovně Střešovice, kde je i muzeum tramvají. Je možné si tramvaj pronajmout, a to i v zimě, kdy má zimní zasklení. Ale doporučuji vyhlídkovou jízdu spíš v létě. Když brázdíte Prahou a přejíždíte řeku, tak je to pocit skoro jako na lodi.

Vypadá to, že se stáváte expertem na design dopravních prostředků. Jak se ve vás objevila tato specializace a plánujete v ní pokračovat?

Myslím, že to mám od dětství. Narodila jsem se Praze a tramvají jezdím od malička. Naši nikdy neměli auto, takže jsem byla zvyklá cestovat všude vlakem a měla jsem tak i hodně času studovat detaily v dopravních prostředcích. Někdy kolem roku 2005 se v Praze poprvé objevily nové tramvaje 14T a já z nich byla nesmírně zklamaná. Později jsem hledala téma pro bakalářskou práci a můj pan profesor mi řekl, ať zkusím navrhnout tramvaj pro Prahu, když se mi ty nové nelíbí. Trochu jsem protestovala, neboť jsem tušila, že to je dost komplexní a náročný úkol. On mi ale řekl, že zrovna já to prý zvládnu. A tak vznikla tramvaj pro Prahu a model se dostal i do sbírek Národního technického muzea. Pak jsem se věnovala intimním pomůckám pro ženy, ale pár let nato se mi ozval Dopravní podnik, abych navrhla vyhlídkovou tramvaj. A teď přišla lanovka.

Zbývá vám tedy vůbec čas na vaši vlastní značku intimních pomůcek Whoop·de·doo?

Značce se věnuji převážně a delší dobu pracuji na tom, abych se mohla věnovat právě více designu, a ne provozu firmy. Takže se těším a myslím, že čím dál tím víc budu mít na Whoop·de·doo více času i po designové stránce. Jinak aktuálně spíše doháním resty, které jsem během léta nestihla kvůli lanovce. V hlavě už mám sice několik dalších nápadů, ale zatím si je nechám pro sebe.

Loni jste strávila pár měsíců na Kostarice. Často jste o tom na Instagramu mluvila jako o life changing experience. Čím vás tedy Kostarika změnila?

Myslím, že teď s odstupem můžu říct, že jsem se od té doby začala soustředit na sebe a svoje potřeby. Poprvé v životě. I když se to stále učím, udělala jsem velký posun. Pro někoho je to zcela běžná věc, ale pro mě nový objev. Myslet v první řadě na sebe a pak moct dát energii do okolí bez toho, aby vás to totálně vysálo. Moc si té zkušenosti vážím a jsem za to vděčná.

Jak důležitá je pro vás udržitelnost?

Řekla bych, že to mám tak nějak přirozeně v krvi. Mám dvě sestry a jsem nejmladší, takže jsem se narodila už do party. Bylo nutné se přizpůsobit, pracovat s tím, co bylo, a zkrátka neplýtvat. Vždycky jsem měla všechno zděděné, od kola až po lyže, takže jsem si na to nějak zvykla a našla jsem si v tom vlastně výhodu. Ráda zachraňuji staré věci, často pak mají větší hodnotu než ty nové. Takže pro mě bylo zcela normální nemít všechno nové a trendy. Když mi pak některý z partnerů chtěl něco koupit, byla jsem z toho upřímně rozpačitá. Jednou jsem dostala lyže – své první nové v životě – a probrečela jsem kvůli tomu noc, že je nepotřebuji, že to je zbytečné, že jsem si je mohla vždycky třeba někde půjčit. Ale postupem času jsem tenhle postoj trochu přehodnotila. Občas je potřeba koupit a dovolit si něco nového, hlavně když to jsou nástroje k práci nebo k tomu, aby vám udělaly fakt radost. Ale ten minimalismus ve vlastnění věcí se ve mně ještě prohloubil, stejně jako nutnost mít ty věci kvalitní.