Toto je vaše první návštěva Prahy po osmi letech. Jaké jsou vaše postřehy?

Stejně jako tehdy si i dnes uvědomuji, že tu máte na tisíc obyvatel víc aut než u nás v Dánsku. Tahle láska k motorovým vozidlům do České republiky dorazila se zpožděním, ale je velmi silná a má za následek řadu problémů. Když se procházíte po městě, je evidentní, že počet parkovacích míst nestačí a lidé bojují o prostor pro svá auta. Města s historickými centry nebyla budována pro automobily, ale pro lidi. Takže pokud bydlíte v centru, mělo by být pravidlem, že své auto nebudete mít automaticky před domem, protože máte k dispozici spoustu služeb a veřejnou dopravu. Pokud chcete mít v rodině auto, nebo dokonce dvě, pak bude lepší, když budete žít na předměstí. Když chcete loď, také jdete do přístavu. Opravdu si myslím, že budeme muset najít způsob, jak počet automobilů ve městech snížit, jinak se z měst stanou malé, chudé verze Los Angeles. Mohli bychom se dostat do nepříjemné situace, kdy budete půl hodiny sedět v autě a dojedete akorát tak kilometr od svého domu. Divil bych se, kdyby tohle někdo nazýval kvalitním životem.

Domníváte se tedy, že auta jsou dnes pro evropská města největší výzvou?

Říkám, že tu máme dva nepřátele. Jedním byl modernismus a druhým umožnění tak velkého počtu automobilů. Kdybychom způsob dopravy a systém mobility znovu vymýšleli dnes, jsem si jistý, že bychom nepřišli s myšlenkou, že by každý měl vlastnit tunu oceli na čtyřech gumových kolech. Tohle vynalezli před 125 lety v Detroitu, na Divokém západě. Tehdy a tam to bylo ideální. Pro dnešek a pro starobylá města s hustou zástavbou, pro společnost s velkým počtem starých lidí, která chce také lepší péči o děti, už to tak ideální není. Jde to proti logice využívání zdrojů, udržitelnosti.

Jsou technologické inovace jako sdílené automobily tou správnou cestou?

Mohli bychom mít kombinaci sdílení automobilů a elektromobilů bez řidiče. Technologie nám nabízejí řadu řešení, ale držet se 125 let staré technologie je prostě hloupé. Počty automobilů lze minimalizovat různými způsoby. Jeden je velmi efektivní a spočívá v redukci parkovacích míst. Dalším je snižování rychlosti na ulicích, takže jízda autem se prodlouží. Lze také výrazně zvýšit cenu pohonných hmot nebo zavést poplatek za vjezd do určitých zón. Naproti tomu úvahy o létajících taxících a dronech mi připadá příšerná. Nelíbí se mi, že bychom zaplnili oblohu jen proto, abychom udělali víc místa pro auta na ulicích. Dovedu si ale představit, že se tímto způsobem mohou dopravovat třeba léky na ostrovy, kterých u nás v Dánsku máme dost.

Jaké trendy v rozvoji měst spatřujete?

O jednom trendu už víme, a sice, že populace stárne. Ve městech budeme mít čím dál víc starších lidí, penzisté budou tvořit asi 35 % jejich obyvatel a většina z nich bude v dobré kondici. Také se bude prodlužovat délka, po kterou budou lidé pracovat, sice ne třeba na plný úvazek, ale v nějaké formě ano. Dalším trendem je už zmíněné flirtování s novými technologiemi pro mobilitu, ale vidíme také opačný trend, kdy lidé mobilitu z uvažování vypouštějí a zaměřují se na kvalitní život v menších komunitách. Dělají to třeba v Paříži, kde pod vedením chytré starostky Anne Hidalgo za pandemie covidu-19 vyvinuli myšlenku patnáctiminutového města. Podle této představy by měl život plynout pomaleji a všechny své každodenní potřeby byste měli mít v docházkové vzdálenosti, tedy do patnácti minut pěšky. Tak trochu se tím vracíme k tomu, že jsme přeci jen homo sapiens, chodící živočich. Je zajímavé, že jím jsme v interiérech, kde by nás ani nenapadlo nechat se vozit, ale jakmile vykročíme na ulici, je to Divoký západ.

Jste vzděláním architekt. Kdy jste se začal věnovat oblasti, kterou nazýváte humanistické městské plánování?

Má to dvě vysvětlení. Jedním je, že jsem se hned po absolvování architektury oženil s psycholožkou. Seznamoval jsem se díky ní se spoustou lidí působících ve společenských vědách, kteří se mě pořád ptali: Proč vás architekty vlastně vůbec nezajímají lidé? A proč se na školách pro architekty o lidech nic nevyučuje? A druhým vysvětlením je fakt, že jsem kariéru začínal restaurováním středověkých kostelů a navrhováním kostelů nových. Dělal jsem pro jednoho velmi milého architekta, za nímž jednou přišel klient, také křesťan, který vlastnil rozsáhlý pozemek a chtěl na něm postavit rezidenční projekt. Přišel tedy a zeptal se, jestli bychom mu s tím mohli pomoct. Nechtěl ale ty obvyklé shluky rodinných domů, ale něco, co by lidem prospělo a on na to mohl být hrdý. Došlo nám tenkrát, že vlastně nevíme, co by to mělo být. Věděli jsme, co je v architektuře zrovna módní, ale ne, co lidem prospívá. A tak jsem se o tom začal bavit se svou ženou a jejími kolegy a ptal se jich: Nevíte, co by lidem prospělo? Také netušili. Neměli jsme v tomhle ohledu žádné znalosti. Takže jsem si musel poradit sám a byl jsem jedním z průkopníků. Vidíte, jak jsem už zatraceně starý.

Kde jste tehdy čerpal inspiraci a znalosti?

To je jednoduché. Když jsme se začali bavit o tom, co by lidem prospělo, dostali jsme s mou ženou stipendium na pobyt v Itálii. Na půl roku jsme tam odjeli a já měl možnost sledovat, jak Italové využívají ulice a náměstí, zvláště tedy náměstí. Nikdo předtím se tím nezabýval, všichni si všímali pouze slohu: tohle je renesanční náměstí, tohle je barokní náměstí. A tak jsem začal sbírat data o tom, jak to na italských náměstích chodí.

Před jedenácti lety vyšla česky vaše kniha Města pro lidi. Je něco, co byste v ní dnes změnil?

Ne, ta kniha stále vychází v dalších zemích. Brzy pojedu do Litvy, kde chystají překlad do už 39. jazyka. Ale nic bych v ní neměnil. Kniha je o druhu homo sapiens, který se za těch jedenáct let zas tolik nezměnil.