Při návštěvě Prahy vás zaujala Štvanická lávka. Řekla jste, že je to Karlův most 21. století. Opravdu si to myslíte?

Ano, myslím, že je neuvěřitelná. To, co postavíte na svých ulicích, je vaše budoucnost. A tohle je opravdu jasný vzkaz, že budoucnost je o chůzi, jízdě na kole a o tom, jak se snadno přepravovat. Opravdu si myslím, že budoucnost Prahy je vepsána v jejích ulicích. Štvanická lávka je pro mě příkladem toho, jak vrátit ulice a města lidem.

Šest let jste byla komisařkou pro dopravu v New Yorku. S jakou vizí jste na radnici přicházela?

V roce 2007 jsem šla na radnici na pohovor se starostou Michaelem Bloombergem a všemi jeho náměstky. Vyložila jsem jim svou vizi o vystavění páteřní cyklistické dopravy města a vybudování rychlé autobusové dopravy, která ve městě v té době neexistovala, nebo zpoplatnění vjezdu automobilů do některých částí města, což byla převratná myšlenka. Naprosto klíčové pro mě bylo zaměřit se na chodce a bezpečnost.

Bylo těžké změnit v New Yorku něco tak typicky amerického, jako je kultura automobilismu?

Já jsem se nesnažila ani tak změnit kulturu automobilismu. To nebyl můj úkol. Mým úkolem bylo stanovit vizi města. Vše souviselo se strategickým plánem PlaNYC, který představil starosta Bloomberg veřejnosti v roce 2007. Nová vize New Yorku zahrnovala více pruhů pro autobusy, více pruhů pro cyklisty, více pěších zón, zlepšení tranzitní dopravy. Tato vize samozřejmě ovlivnila způsob, jakým jsme rozdělovali prostor na ulici. Segmentovali jsme jej tak, abychom lidem poskytli širší škálu možností. To byla klíčová změna. Nebyli jsme zaměření proti autům. Nic takového. Jen jsme se snažili lidem pohyb po městě usnadnit a zvýšit jejich bezpečnost.

Jaké výzvy a odpor jste museli překonat? Přišly i žaloby, že?

Vzedmula se skutečně velká nevole, padaly nadávky, objevily se negativní články v tisku a přišla velká žaloba na cyklistický pruh, který jsme postavili v Prospect Park West v Brooklynu. V jednu chvíli jsem zašla za starostou s připravenou rezignací. Přesto, že se na něj samotného snášela značná kritika, mi řekl: Prostě pokračuj. Tak jsme pokračovali. Ale ani jedna žaloba neuspěla. Lidé vyhráli.

V Praze i v Berlíně jsme v posledních měsících viděli aktivisty, kteří demonstrují za zpomalení provozu tím, že blokují hlavní tepny ve městě. Co si o těchto strategiích myslíte?

Víte, je tu silná tradice protestů a silná tradice komunitního aktivismu. Nepřekvapuje mě, že se aktivismus objevuje na obou stranách. Máte lidi, kteří protestují, chtějí nižší rychlost, chtějí omezení rychlosti na rychlost života. Jdou do ulic, což lidi rozladí a reagují na to. Ale je skvělé, že lidé jsou pro své ulice zapálení. Líbí se mi, že mají ke svým ulicím tak silný vztah. Já ke své ulici také cítím silný vztah. Jde o to tu energii usměrnit, ukázat, co je možné, a naslouchat. Nejde o vnucování změn.

Napsala jste knihu Streetfight: Handbook for an Urban Revolution (Boj o ulici: Příručka pro městskou revoluci). Jaká byla motivace k jejímu vzniku?

Velká část naší práce na radnici byla skutečně o tom, jak naše poslání formulovat jazykem změny, znovu a znovu předávat poselství o tom, co děláme, proč to děláme, pro koho to děláme. Chtěli jsme se podělit o naše zkušenosti a inspirovat ostatní města, aby udělala totéž.

Na konci knihy říkáte: Když to funguje v New Yorku, bude to fungovat kdekoli. Přesně tak! Věřím, že změna není otázkou technickou, ale otázkou představivosti. Každé město je jiné a má specifické problémy. Ve skutečnosti ale čelíme těm samým výzvám. Doufám, že kniha může lidem pomoci popřemýšlet o tom, jak udělat změny ve svém vlastním městě. To byl od začátku můj cíl. Inspirovat, motivovat a povzbudit.

Máte nějaký tip, jak přesvědčit politiky, že město potřebuje pěší zóny a cyklostezky?

Opět je to o tom, mít vizi a plán. Není to jen o zřízení jednoho pruhu pro cyklisty tady a jednoho pruhu pro autobusy jinde. Tyto kroky musí být součástí širší vize toho, kam chcete, aby vaše město směřovalo.

Jaké strategie byste doporučila městům s úzkými uličkami a historickým centrem, jako je Praha?

No, jsem tu teprve krátce. Rozšiřujete tramvajovou síť, to je obrovský přínos městu, skutečně velká hodnota. Já vám tu tramvajovou síť vlastně závidím, to je učiněná tranzitní nirvána. Chtěla jsem doběhnout jednu tramvaj, ale řekli mi, ať neutíkám, že za chvilku tu bude další. To je fantastické. Nebo linka metra D, to je příklad opravdu silné investice do dopravy.

Jaká je budoucnost městské dopravy ve světle nových technologií?

Budoucnost nezachrání létající taxíky ani automatická auta. Tím skvělé město nevybudujete. Nejde o to, že ve městech potřebujeme více aut nebo auta s jiným pohonem. Automatizace odvede skvělou práci, pokud jde o propojení oblastí mimo město. Můžeme efektivněji přepravovat náklad tím, že vytvoříme místa, kam soustředíme nákladní dopravu, a pak necháme menší vozidla přivážet zboží a služby do měst. Myslím, že to je opravdu silná strategie. Satelitní technologie by zase mohla pomoci s cílenou cenotvorbou za vjezd do určitých oblastí, což je podle mě také zajímavé. Ale budoucnost do značné míry tvoří něco, co už známe, a to je: Jak lidem usnadnit pohyb pěšky, na kole a tramvají? Myslím, že v tom je budoucí úspěch měst. A proto vidíte, že se starostové všech velkých měst po celém světě v této oblasti snaží přidat. Neříkají: Chceme vytvořit město autonomních vozidel. Říkají: Chceme vytvořit město cyklistů, město chodců, město, kde k přesunu nemusíte mít auto. Myslím, že v tom je budoucnost.