Co se městům nelíbí?

Pravidla územního plánování jsou psána na míru průměrné české obci s pár tisíci obyvatel. Nefungují hlavně v největších městech, ta ale tvoří přes polovinu ekonomiky státu. „Starostové jsou v komplikované pozici, slíbili ve volbách, jak se bude území rozvíjet, ale nemají k tomu efektivní nástroj,“ vysvětluje ředitel Institutu plánování a rozvoje (IPR) Ondřej Boháč.

Územní plány si dnes totiž města nevytváří sama, celý proces neřídí starosta, ale státní úředník. Když město něco potřebuje, musí často měnit plán a zdlouhavě o každé drobnosti jednat se státem. Dokončení dokumentů trvá dlouho, například územní plán Brna se připravuje už od roku 2002. 

Pomalá výstavba se svádí hlavně na délku stavebního řízení pro konkrétní projekt. „Největší výzvou je ale plánování města. Domluvit se na tom, kde mají budovy stát, jaký budou mít objem a funkci,“ doplňuje Ondřej Boháč. Efektivní plánování, rychlé povolování a ve výsledku tedy i fungující výstavba je přitom nedílným předpokladem pro to, jak v Praze bojovat s bytovou krizí.

Město plánuje město

Praha se proto spojila s Brnem, Ostravou, Plzní, Libercem a Karlovými Vary. Jejich iniciativa CityDeal navrhuje několik jednoduchých změn stavebního zákona. Českým metropolím by velmi pomohlo, pokud by si své územní plány mohly připravovat samy. Dnes při vzniku tohoto důležitého dokumentu hrají klíčovou roli státní úředníci, a ne starostové. Všechna zapojená města mají koncepční pracoviště pro plánování podobná IPRu. Jsou schopna připravovat kvalitní dokumenty pro lepší život ve své lokalitě a řešit detaily, které ministerstvo nemůže znát. Dále iniciativa CityDeal požaduje možnost pořizovat své stavební předpisy podle místních specifik v mezích daných stavebním zákonem. Tuto možnost má z minulosti pouze Praha, kde se vydávání vlastních nařízení osvědčilo. 

V Evropě je zodpovědnost volených zastupitelů mnohem větší, v Rakousku dokonce starosta přidává podpis na každé stavební povolení. Ve Varšavě je zase kancelář architektury a urbanismu podřízena přímo primátorovi. Kancelář připravuje územní plány a vydává stavební povolení, stát pouze připravil zákonné parametry. Dříve systém v Polsku fungoval podobně jako v Čechách, díky změnám po roce 2000 je dnes ale ve Varšavě bydlení mnohem dostupnější než v Praze.

Formální státní předpisy se také příliš nezměnily od dob výstavby panelových sídlišť. „Pokud se chceme vrátit k živému městu s klasickými ulicemi, bojujeme například se spoustou navzájem si odporujících norem,“ říká Ondřej Vysloužil z Městského ateliéru prostorového plánování a architektury (MAPPA) v Ostravě. Na rozlehlém unifikovaném sídlišti se s předpisy dá vypořádat a možná zbyde i místo na stromy. V kvalitním městském prostředí už ne.

Když stejná barva znamená něco jiného

Novela stavebního zákona byla schválena minulou poslaneckou sněmovnou a platit by měla od července roku 2023. Současní ministři už před volbami jasně avizovali, že se jim některé pasáže nelíbí a chtějí je změnit. Zřejmě tedy nedojde například ke vzniku centrálního stavebního úřadu. Města ale mají pocit, že na jejich připomínky nikdo nebere ohled, i když jsou jednoduše zapracovatelné a výhodné i pro stát.

Plzeň se například obává, že bude muset zahodit svůj úspěšný územní plán z roku 2016, zpracovaný podle architektonické soutěže. „Naše práce získala cenu za nejlepší urbanistický projekt a nevyhnuli jsme se ani žalobám, před soudem ale plán vždy obstál,“ vysvětluje ředitelka Útvaru koncepce a rozvoje města Plzně Irena Vostracká. Nový stavební zákon ale nutí obce své plány předělat a držet se velmi přísné osnovy.

V současnosti obce nesmějí upravovat podrobnost územního plánu, ty jsou pak ve velkých městech příliš složité a komplikované. Každá lokalita je navíc specifická, v Plzni se stékají 4 řeky, Liberec se zase rozkládá na horských svazích. Se změnou stavebního zákona bude třeba ještě více dodržovat povinnou legendu. Už dnes se například pro bydlení používá stejné červené barevné označení. Znamená ale stejná barva v plánech dvou měst stejný rozvoj území? Pokud se začtete do textové části, zjistíte, že si každé město představuje podmínky trochu jinak – někde mohou být vedle bytovek i obchody, jinde dovolí zase hotel a neshodnou se ani na počtu pater. Proč tedy obcím svazovat ruce složitými předpisy?

V každém městě jiné předpisy?

Velká města ale nechtějí menším obcím, které jsou s dosavadní praxí spokojeny, diktovat nové podmínky. Snaží se proto získat podporu i starostů menších obcí a vysvětlit jim, že dobře fungující centra regionů zajistí lepší životní podmínky i ve městech a vesnicích v okolí. Rychlejší plánování totiž zabrání třeba překotné suburbanizaci a zátěži silnic. Pokud totiž dokážeme rychleji stavět v metropoli, nebude tolik lidí utíkat za hranice města.

Ministr Ivan Bartoš se hlavně obává toho, že se změny požadované městem nestihnou projednat včas a paragrafy se nepodaří zařadit do plánované změny stavebního zákona. Zástupci měst ale již nechtějí déle přešlapovat na místě, připravili proto ministerstvu i co nejjednodušší návrhy změn paragrafů. Pokud se chcete s problematikou seznámit ještě podrobněji, můžete se podívat na záznam z diskuze.