První dojem je chaos

Prásk! Prásk! Třese se monumentální plech v jedné z velkých bílých místností. Jsem ohromena, ale jen do chvíle, než zjistím, že přesně takhle to zní, když pukají ledovce. Pak můj údiv vychladne a nahradí ho tíživá otázka: Ale co s tím? Podobná zvídavost mě provází celou výstavou letošního architektonického bienále v Benátkách. Vystavené měsíční horniny, kapající strop, exkluzivní móda pro kyberlidi, cosi podobné kostrám plavajícím v kádích, příbory vyrobené z harddisků, naddimenzovaná skořápka znázorňující svět naruby nebo robotické rameno tančící nad hlínou a snímající návštěvníky. Efektní instalace střídají ty méně efektní, ale málokteré hlouběji odpovídají na zastřešující téma, které ještě před pandemií položil kurátor výstavy, architekt, teoretik a děkan MIT School of Architecture and Planning Hashim Sarkis: Jak spolu budeme žít? Byť toto zacílení ve mně vyvolává především otázku po klimatu, Sarkis ji z hlediska měřítka rozvrstvil do více podtémat a otázku planety ponechal až jako poslední položku. Sarkis se v souvislosti s prohlubováním politických rozdílů a rostoucími ekonomickými nerovnostmi ptá po novém prostorovém uspořádání, ve kterém bychom spolu mohli žít velkoryse a společně. Společně jako různorodé bytosti, jako domácnosti, jako rozvíjející se komunity, jako obyvatelé měst a vesnic, a v posledku i jako jedna planeta. Témata jsou to naléhavá a dala by se vztáhnout i na nové prostorové potřeby vykrystalizované pandemií, díla však na aktuální dobu až na výjimky nereagují.

Příliš široké téma

Hrací pole je vytyčeno do daleka i do široka. Každé podtéma lze ještě dále myšlenkově rozšířit a rozprostřít, takže ve výsledku vzniká sice pestrá, ale od zásadních architektonických témat odvádějící mozaika nápadů a uměleckých děl. Návštěvník toužící po konstruktivních návrzích a závěrech, ze kterých by si alespoň něco odnesl do svého života a odborné praxe, nemá, jak se v tomto chaosu vyznat. Není to věc jen jednotlivých autorů, kteří místo řešení problémů na ně pouze přeneseně upozorňují a doplňují je všeobecnými texty. Ani pouze Hashima Sarkise: ten je architektem, a nikoli profesionálním kurátorem, který by uměl udržet otěže tak velké přehlídky. Zásadní restart potřebuje především Bienále jako takové. Kromě toho, že neumožňuje hierarchizaci informací, je jen jakýmsi od reality odtrženým spektáklem v prostředí potápějícího se města.

Samotným Benátkám se věnuje jen jedna expozice, a to až téměř ke konci velkolepého prostoru zdejších loděnic čili Arsenale di Venezia. Kromě zážitkové instalace – terazzové podlahy ve tvaru Benátek, která chůzí rozpraskává – jsou zde prezentovány mapy s vyznačenými ulicemi, které budou do roku 2050 více či méně pod vodou. Nic, co bychom už dávno nevěděli. Ale jaká jsou řešení?

Architektonické bienále se stává uměleckým

Zatímco tendence benátského bienále umění je oprostit se od estetiky a stát se myšlenkou, k jejímuž pochopení je potřeba přečíst stohy textů, bienále architektury opouští neatraktivně prezentované návrhy staveb nebo měst a nahrazuje je uměleckými a prožitkovými instalacemi. Trilióny půdorysů bezesporu nejsou adekvátním řešením, jak architekturu komunikovat, bohužel to ale nejsou ani umělecká díla napěchovaná metaforami.

Pozitivní pikantnosti

Měla-li bych ale najít alespoň pár světlých střípků, byly by to pavilony patřící jednotlivým státům. Například Americký pavilon na sebe upozorňuje monumentální borovicovou konstrukcí, vystavěnou jednoduchou metodou amerických osadníků, zatímco ten finský je v návrzích montovaných dřevěných domů ještě mnohem sofistikovanější, byť méně nápadný. V podobném duchu hledání udržitelnosti pokračuje i Japonský pavilon, který se zabývá opětovným využíváním stavebních materiálů, k čemuž demonstrativně demontoval, přivezl a pečlivě roztřídil jeden ze svých dřevěných poválečných domů. Daleko od udržitelnosti nemá ani Německý pavilon, byť v posunutém smyslu. Zvolil si totiž tu nejekonomičtější cestu a skrze nalepené QR kódy na prázdných zdech zve ke studiu do virtuálního světa. Trochu ironicky je ovšem králem udržitelnosti Československý pavilon, který neotevřel ani po dvou letech, kdy na jeho střechu spadl strom. Českou reputaci nicméně úspěšně zachraňuje venkovní hřiště Off Fence autorů Matěje Hájka a Terezy Kučerové, jejichž instalace pracuje s tématem hranic a jejich překonávání.

A nesmím také nechat zapadnout ani hvězdy architektonického nebe, které se většinou snaží svému jménu dostát. Bienále se opět účastní kancelář OMA, která v zadní části loděnice zkoumá budoucnost nemocnic a lékařského oboru, dále konceptuální umělec Olafur Eliasson, který společně se studiem Other Space apeluje na ukončení války s přírodou a svoji prezentaci podkládá kobercem z recyklovaného oceánského plastu, nebo studio EFFEKT, které svou instalaci trefně nazvalo Ego to Eco a prezentuje v ní sedm drobných projektů zaměřujících se na budoucnost komunit a ekosystémů. Přehlédnout nelze ani palestinsko-italskou skupinu DAAR, prezentující film o svém pokusu prosadit uznání uprchlického tábora ad-Duhejša (Dheisheh) jako světového dědictví UNESCO.

Environmentální kocovina

Rámcovou otázku bych proto formulovala jinak: Jaká jsou řešení, abychom si vůbec jako civilizace mohli nějaký společný život plánovat? Odpověď by šlo rozdělit na dva hlavní proudy – za prvé, jakými prostředky změny klimatu brzdit, a za druhé, jakými způsoby řešit důsledky změn. První větev by si žádala radikální proměnu systému dopravy, energií a výstavby; druhá pak práci s vodou a přírodou ve veřejném prostoru i architektuře. Tento záběr by však musel být proset tím, co je v kompetenci architektů a urbanistů. Jednou z dalších chyb, kterých se zřejmě dopouštíme, je prezentování architekta jako spasitele světa, přebírajícího na sebe práci a odpovědnost politiků, sociologů, designérů, kurátorů, vědců, a, vzhledem k velkému množství instalací vztahujících se k neznámé budoucnosti, i věštců.

Dnešní doba se láme, a spolu s ní i 17. ročník architektonického bienále. Kdyby se výstava neuskutečnila, nebo se místo ní odehrál efemérní večírek před apokalyptickým koncem, nic by se nestalo. Bylo by alespoň více času si vše důkladněji promyslet, anebo se probudit s environmentální kocovinou, kterou už beztak všichni máme.