V Praze je 76 hřbitovů, lišících se svou velikostí, vybavením i polohou. Některé obklopuje městská zástavba, jiné jsou v otevřené krajině. Organizaci Správa pražských hřbitovů je svěřeno 33 pohřebišť, ostatní jsou v péči jednotlivých městských částí nebo církví. I když se může zdát, že se na těchto klidných a tichých místech zastavil čas, také pohřebiště potřebují inovaci a pokrok. Dnes až 97 % pohřbů probíhá žehem. Problémem tak většinou není nedostatek místa na hřbitovech, ale spíše jejich uspořádání. Nedostává se urnových hájů a kolumbárií, chybí rozptylové i vsypové loučky. 

Moderní pohřebiště už musí s častými kremacemi počítat. Na to reaguje plánovaná nová část Hostivařského hřbitova, jejíž podoba vznikla z urbanisticko-architektonické soutěže. Obvodová zeď nabídne 1200 pouzder pro uložení popela a ochrání květnatou rozptylovou louku uprostřed. Na Olšanech zase vznikají kolumbária z některých honosných opuštěných hrobek.

Hřbitov je místem, kde opravdu záleží na drobných a funkčních detailech povrchů, zeleně nebo vybavení. Kontejner s odpadem by například neměl stát uprostřed cesty. Kohoutky s vodou by zase měly být snadno přístupné i lidem se sníženou schopností pohybu. Proč není dobré, aby lidé vysazovali na hroby túje a jiné keře? Město, správci i pozůstalí v novém manuálu dostali praktický návod na to, jak o toto prostředí pečovat. 

Neničte svou péčí celý hřbitov

Před druhou světovou válkou pomníky často navrhovali sochaři a architekti, pozůstalí se s jejich pomocí snažili vyjádřit osobnost zesnulého. Dnes po velkých hrobech, do kterých by se vešla rakev, není poptávka. Rozměrná prostranství tak nahrazují skupiny nesourodých menších hrobů určených pro urny. Objevují se hlavně malé urnové hroby dovezené třeba až z Číny, na nichž se vyjímá několik předpřipravených kýčovitých motivů. Správa hřbitovů se situaci snaží zvrátit a ukazovat lepší řešení. V roce 2015 společně s organizací Czechdesign uspořádala designerskou soutěž na návrh moderních náhrobků a obalů pro urny. Vyhrála ji Zuzana Knapková s jednoduchými urnami v pastelových barvách, které se dají spojit magnetem. Díky tomuto principu je možné propojit urny dvou partnerů nebo i celé rodiny.

Jednotnou koncepci narušují i pozůstalí, kteří začnou okolí svého pronajatého hrobového místa vysypávat pestrobarevnou drtí nebo vytvoří cestičky z dlaždic, které jim zrovna zbyly doma. Problémem jsou i nelegální soukromé schránky na nářadí, jež si někteří nekontrolovaně staví ke svým hrobům. Řešením je například vybudování zázemí se skříňkami u vstupu. Na některých hřbitovech by zase mohl správce nářadí zapůjčovat, tato služba už funguje třeba na Olšanech, Malvazinkách či v Hloubětíně.

Cedule přilepené izolepou vystřídá jednotný vizuální styl

I hřbitovy bojují s vizuálním smogem. Vstupy „zdobí“ řada nekoncepčních cedulek s příkazy o umisťování konví a zapalování svíček. Jednotlivá oddělení zase nejsou dobře označena. Správa pražských hřbitovů proto chystá designerskou soutěž na jednotnou vizuální identitu včetně návrhu orientačního systému pro jednotlivé hřbitovy, který dokáže reagovat i na mimořádné nebo havarijní situace.

Věděli jste třeba, že tyč nesoucí ceduli označující hřbitovní oddělení by měla být vysoká alespoň 160 centimetrů, aby značení nebránilo přehledu a nestínilo tak výhled na okolní hroby? Důležitou drobností je i číslování jednotlivých míst. Na Olšanech můžete narazit třeba na decentní zlacené číslice v obrubě hrobu. Motolský hřbitov se zase může pochlubit glazovanými keramickými označníky.

Víc vstupů a bezpečnější prostředí pro víc návštěvníků

Mnoho hřbitovů může fungovat jako park, a ne jako bariéra uprostřed města, pokud se do nich zřídí dostatek vstupů. Existuje řada možností, jak zachovat pietu místa a zároveň přilákat víc návštěvníků. Na Olšany už chodí lidé pravidelně běhat. A zdejší pomníčky a náhrobky pamatují i komorní hudební vystoupení.

Díky většímu počtu návštěvníků se na hřbitově cítíme bezpečněji. Co se dá ještě udělat? Mnohde chybí osvětlení hlavních cest, což také brání prodloužení otevírací doby. Nové lampy by ale neměly vytvářet další světelný smog ve městě a zbytečně zářit do korun stromů, které také potřebují klid. Je naopak dobré, když lampy směřují k zemi a osvětlují i širší okolí cesty. Máme pak větší přehled a nebojíme se tolik, že nás někdo přepadne.

Až se budete toulat evropskými metropolemi, zkuste vyrazit na inspirativní procházku po pohřebištích. Udělali to také odborníci IPRu při přípravě zmiňovaného manuálu. Centrální hřbitov ve Vídni nabízí dokonce muzeum pohřebnictví, ale obhlédnout můžete též kvalitně vyřešené zázemí zahradníků. V Miláně si už od 19. století potrpěli na pompéznost a hroby velikosti malých vil se tam staví dodnes i z moderních materiálů, jako je kov či sklo. A stockholmský lesní hřbitov Skogskyrkogården se díky krajinářské úpravě dostal dokonce na seznam památek UNESCO. České hřbitovy jsou také něčím výjimečné. Jsou vlastně sochařskými parky pod širým nebem, a i u nás tak zájem o funerální turistiku stoupá.

Kremace nebo zkapalnění?

Hřbitovy ale proměňují i společenské změny. Mnoha lidem už dnes nevyhovuje rychlé neosobní rozloučení v obřadní síni ani běžný způsob ukládání ostatků. Pohřební služby tvrdí, že až 90 % zesnulých má pohřeb bez obřadu a roste i počet uren, které si nikdo nevyzvedne. Někteří pozůstalí zase naopak stále častěji hledají větší sepětí s přírodou. V Praze je toho dobrým příkladem Les vzpomínek, který vznikl v části Ďáblického hřbitova. Náhrobky tu nenajdete. Popel musí být uložen v biologicky rozložitelné urně a jméno pozůstalého může být napsáno pouze na malé cedulce na kmeni stromu.

Samotná kremace však není příliš ekologická, do ovzduší se vypustí přibližně 350 kilogramů emisí oxidu uhličitého. Vyžaduje velké množství energie a mohou se při ní uvolňovat toxické látky. A rakve jsou dnes prostoupené spoustou syntetických materiálů. Je pravděpodobné, že se proto do Česka budou rozšiřovat další možnosti pohřbívání. Lidské ostatky lze zpopelnit třeba za velmi nízkých teplot pomocí dusíku. Další možností je také zkapalnění (neboli resomace), kdy se tělo během tří hodin rozloží na netoxickou tekutinu vhodnou například pro zalití květin. I když nám mohou dnes tyto možnosti připadat jako exotické, česká legislativa je nezakazuje, a lze předpokládat, že zájem o ně bude stoupat.

Na hřbitovech se toho ale bude dít mnohem víc. Ředitel Správy pražských hřbitovů Martin Červený představil své plány v rozhovoru pro campuj.online. Na své místo se vrátil po čtyřech letech působení na IPRu. Znovu se teď snaží, aby hřbitovy nebyly jen bariérou, zapojily se do organismu města a plnily i jiné než pietní funkce. Pokud vás zaujaly některé nápady z Manuálu hřbitovů, můžete si ho celý pročíst. Dostupný je také ucelený katalog pražských pohřebišť s přehledným vyznačením jejich služeb a stavu.