Trasa: Národní třída, Vojtěšská čtvrť, Karlovo náměstí, Smíchovská náplavka


Délka trasy: 4 km


Přístupné pro: pěšky, s dětmi


Trasa

Kostel Panny Marie Sněžné je nejvyšší pražský chrám, původně ale měl být mnohem větší. V roce 1347 o jeho stavbě rozhodl král Karel IV. Ten tu jako součást karmelitánského kláštera plánoval obrovský gotický trojlodní chrám, který měl být největším v Praze. Stavební práce ale přerušily husitské války, kdy v nedostavěném svatostánku kázal Jan Želivský. Později stavba pustla, až na počátku 17. století získali klášter bosí františkáni, kteří rozestavěné budovy rychle obnovili a za pomoci donátorů z řad českých šlechticů poté také dostavěli. Dnešní 39 metrů vysoký kostel je ale vlastně pouze kněžištěm původního chrámu.

V boční kapli kostela jsou každé Vánoce vystaveny historické jesličky z přelomu 19. a 20. století, které chrámu věnovali potomci příbramského horníka Františka Boušky, jesličkáře a tvůrce architektury betléma. Doplňují ho figury od profesionálních příbramských řezbářů. A můžete tu obdivovat další betlémy, ani nemusíte opustit areál kláštera. V Galerii Ambit na náměstí Čtrnácti pražských mučedníků, v těsném sousedství kostela, probíhá po celé adventní a vánoční období tradiční výstava betlémů. Nechybí současné ani historické kousky, včetně více než 4 metry dlouhého mechanického betlému podle Třešťských jesliček s historickými figurkami řezbáře Jana Boudného.

Současná architektura vstoupila do Nového města rázně i elegantně

Než budeme pokračovat do dalších vánočně vyzdobených kostelů, prohlédneme si několik příkladů toho, jak do historické zástavby Nového města vstupuje současná architektura. Po Národní třídě pokračujte k obchodnímu domu Máj, který v současné době prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Obchodní dům, vystavěný v letech 1972–1975 na místě již dříve zbořeného novogotického Šlikovského paláce, se zařadil mezi historické novoměstské stavby razantně, jak bylo pro architekturu 70. let 20. století typické. Architekti Martin Rajniš, Miroslav Masák a John Eisler z libereckého ateliéru SIAL navrhli dům v tehdy oblíbeném stylu high-tech, pro který bylo charakteristické zvýraznění některých technologických prvků. Například eskalátory viditelně umístěné v prosklené schodišťové hale nezapřou inspiraci stavbou Centre Georges Pompidou v Paříži. Typická byla také barevně natřená potrubí vzduchotechniky na stropech, která ale byla zakryta při rekonstrukci v 90. letech. Právě takovéto výrazné detaily by měla znovu odhalit současná rekonstrukce, jejíž projekt vznikl ve spolupráci s původními autory, architekty Martinem Rajnišem a Johnem Eislerem.

Spojení baroka a moderní stavby funguje v paláci DRN

Od Máje pokračujte kolem památníku 17. listopadu na roh ulic Národní a Mikulandské, kde jsou na malém prostoru hned tři zajímavé ukázky modernizace historické městské zástavby.

Příkladem novostavby na dlouho prázdném místě je polyfunkční dům DRN architekta Stanislava Fialy, zasazený mezi prvorepublikový palácem Dunaj a barokním Schönkirchovským palácem, který byl součástí projektu a s nímž se novostavba plynule prolnula. Nová budova respektuje svým půdorysem uliční čáru sousedních domů a na jejich výškové rozdíly reaguje ustupujícími patry, lemovanými balkony se zelení. Přínosem paláce DRN k fungování okolí Národní třídy je jeho průchozí dvorana. Právě tady si také můžete všimnout prolínání barokního paláce s moderní budovou, které se architekt rozhodl ještě zdůraznit jak využitím principů barokní zdobnosti, tak recyklací původního materiálu. Vybourané cihly, parkety, tašky nebo trámy využil v novém prostředí, třeba právě na podlaze středového atria.

Rekonstrukcí v současné chvíli prochází také sousední palác Dunaj, vystavěný v roce 1930 ve stylu konstruktivismu pro rakouskou pojišťovnu Donau. Elegantní šestipatrový dům obložený travertinem je dílem německého architekta Adolfa Foehra, žáka Jana Kotěry. Současná rekonstrukce si klade za cíl nevzít budově nic z její prvorepublikové noblesy a zároveň její vnitřní prostory přizpůsobit požadavkům na kanceláře 21. století. Původní vzhled a materiály si nezachovala pouze typická fasáda, ale také mnohé vnitřní prvky jako luxferová podlaha nebo mléčným sklem zakryté atrium recepce.

Technologické centrum VŠUP ponechalo z původní budovy jen fasádu

Opačnou strategii zvolila Vysoká škola uměleckoprůmyslová, která získala pro své nové technologické centrum budovu v nedaleké Mikulandské ulici. Konverzi tohoto historického domu navrhl bývalý vedoucí Ateliéru architektury Ivan Kroupa ve spolupráci s Janou Moravcovou a Tomášem Zmekem. Z původní budovy ponechal zcela přiznaně pouze uliční fasádu, uvnitř se pak nachází zcela nová konstrukce umožňující uspořádání šité na míru potřebám umělecké školy. Kromě moderních dílen jsou tu i velkorysá místa pro setkávání a konání výstav a dalších akcí, včetně rozlehlé střešní terasy – tady mimochodem najdete jeden z nejzajímavějších výhledů na Prahu.

Pokračujte do ulice Opatovické, jejíž název připomíná někdejší osadu Opatovice, začleněnou v roce 1348 do Nového Města. Právě jejím farním kostelem byl románský chrám sv. Michala, později upravovaný renesančně i barokně a na počátku 20. století opět regotizovaný.

Za zvony i jesličkami ke svatému Vojtěchu, kde hrával Dvořák na varhany

Procházku po církevních stavbách pokračujte do Vojtěšské čtvrti, konkrétně ke kostelu sv. Vojtěcha s přilehlou farou a zvonicí. Také on před začleněním do Prahy býval farním kostelem osady, která se jmenovala Podzderazí a sídlili v ní převážně jircháři. Ve druhé polovině 17. století byl kostel s farou barokně upraven.

V interiéru chrámu, kde byl letech 1874–1877 varhaníkem Antonín Dvořák, si můžete prohlédnout betlém z lipového dřeva, vyřezaný v roce 1967 mistrem Janem Floriánem ze Staré Říše u Jihlavy. Ke kostelu patří zvonice s cibulovou střechou, jejíž zvony Vojtěch, Ludmila, Kulhavý a dva menší bezejmenné zvonky se dodnes každou neděli rozeznívají, když zvou věřící na mši a oznamují poledne.

V kostele sv. Václava najdete betlém od Františka Bílka

Betlémy si můžete prohlédnout také v nedalekém kostele sv. Václava v Resslově ulici. Na vysokém ochozu nad vozovkou, v místech někdejší pražské osady Zderaz, stojí gotický kostel ze 12. století. Ten byl roce 1926 upraven do dnešní novogotické podoby, poté znovu vysvěcen a od té doby slouží československé církvi husitské. Na výzdobě interiéru, například návrhem lavic, oltáře, kříže či svícnů, se ve 20. letech podílel významný sochař a řezbář František Bílek, který je rovněž autorem nejvzácnějšího z vystavených betlémů.

Na protější straně si ještě všimněte nevelkého barokního kostelíku, který je ale slavným jak svým autorem, architektem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem, tak i událostmi o mnoho mladšími. Dnes pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje byl za 2. světové války místem posledního odporu parašutistů Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše, Adolfa Opálka, Josefa Valčíka, Josefa Bublíka, Jana Hrubého a Jaroslava Švarce, kteří se podíleli na atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Odtud už pokračujte na největší pražské náměstí, Karlovo.

Tady jistě nepřehlédnete mohutný barokní kostel sv. Ignáce, obklopený bývalou jezuitskou kolejí, která dnes slouží jako nemocnice. V bohatě zdobeném interiéru kostela, mezi jehož architekty byli Carlo Lurago a Pavel Ignác Bayer, najdete krásné rozlehlé jesličky. V polovině 20. století je vytvořil kutnohorský řezbář a restaurátor František Charvát.

Pod moderními věžemi Emauz se skrývá betlém beuronských mnichů

Odtud budete procházet přímo areálem CAMPu do emauzského opatství. Zdejší kostel Panny Marie a slovanských patronů na první pohled zaujme betonovou věží ve tvaru křídel, ve vánočním čase ale skrývá jednu vzácnou připomínku své dřívější podoby. Po roce 1880 se v klášteře, který začal vznikat v roce 1348 u staršího románského kostela, usídlili beuronští mniši, vyhnaní z německého Beuronu v souvislosti s církevními boji mezi pruským a německým státem a katolickou církví. Mniši dali kostelu novogotickou podobu, oblé tvary barokních věží nahradili vysokými jehlany a interiér vyzdobili v historizujícím beuronském stylu, který se vyznačuje jednoduchostí a úmyslnou stylizací.

Právě v beuronském stylu je také zdejší betlém, který na přelomu 19. a 20. století vyrobili členové emauzské komunity bratři Benitius, Gabhardus a Robert. Pražany velice oblíbené jesličky s postavami v téměř životní velikosti přežili i válečné poškození kostela a po roce 1948 byly uschovány ve Strahovském klášteře. V roce 2002 byl do Emauz vráceny a od znovuotevření kostela v následujícím roce jsou zde opět vystavovány. Poté, co byl v roce 1945 klášter při náletech zdevastován, započala v 50. letech minulého století jeho rozsáhlá obnova podle návrhu architekta Františka Maria Černého, která chrámu navrátila jeho monumentální vzhled. Namísto rekonstrukce dvou novogotických věží byl kostel zakončen betonovými skořepinami ve tvaru křídel se zlatými hroty na špičkách. Podívejte se, jak vypadal kostel dříve.

Smíchovská náplavka hostí zvon, který připomíná válečné ničení

Přes Palackého náměstí a stejnojmenný most pokračujte na Smíchovskou náplavku, kde najdete na závěr jeden opravdu speciální zvon. Na pontonu nedaleko zrekonstruovaných kobek mezi Palackého a Železničním mostem tu stojí a také pravidelně zvoní pamětní Zvon #9801. Ten je připomínkou tisíců zvonů přetavených za druhé světové války na zbraně. Těch bylo z českých a moravských zvonic odvezeno právě 9801, což je nejen název, ale zároveň i váha jejich současné připomínky. Zvon měří 187 centimetrů a jeho plášť zdobí fragmenty těch, které byly za války roztaveny. Smíchovská náplavka ale není konečným domovem tohoto památníku, který se přesune na nově upravený Rohanský ostrov. Právě zde totiž byly v létě 1942 zvony shromážděny předtím, než je lodě odvezly do hamburských válečných továren.

Za prozkoumání stojí ale také samotné náplavka a její okolí. Prostor náplavky s takzvanými kobkami v její stěně se totiž, stejně jako její známější protějšek na novoměstské straně, dočkal v minulých letech tolik potřebné rekonstrukce od architektů ze studia Petr Janda / brainwork. Ve zrekonstruovaných kobkách, kde se původně zachytávaly a rozebíraly připlavené vory z pražských ledáren, sídlí nejen kavárny a restaurace, ale také například kutilská pobočka Městské knihovny a veřejná dílna. Díky tomu získala náplavka s krásným výhledem na Vyšehrad celoroční využití.

Nejen náplavky, v posledních letech svůj charakter proměňuje celá okolní část Smíchova. Zatímco dříve byl plný průmyslových areálů, jako chemičky, přádelny, továrna na mlýnské stroje, porcelánka či dodnes fungující pivovar, dnes tu najdete spíš obchodní a kancelářské komplexy. Ty v sobě někdy nezapřou ducha původních fabrik, jako třeba administrativní budova Five vytvořená na místě bývalé tramvajové a později trolejbusové vozovny. Z té zachovala třeba čelní historickou stěnu nebo komín a dobové hodiny. Zcela nově pak vznikla energeticky úsporná administrativní budova Riverview se zelenou střechou z dílny stockholmského architektonického studia Tengbom. Kolem ní už snadno projdete k metru či tramvaji na Smíchovské nádraží.