Procházka „železničním“ parkem

Gare Maritime v Bruselu kdysi bylo největším nákladovým nádražím v Evropě, dnes ale funguje jako víceúčelová stavba. Z původního železničního skladiště je nyní krytá hala s obchody, kancelářemi a kulturními prostory. Architektonická studia Neutelings Riedijk Architects a Bureau Bouwtechniek budovu přestavěla. Uvnitř staré stavby vytvořila dvanáct pavilonů z masivních dřevěných panelů. Na původní historickou ocelovou konstrukci přidala ještě novou střechu ze skla a dřeva. Uvnitř pavilonů rostou stromy, tráva a květiny. Vzniká zde nová struktura bulvárů, ulic, parků a náměstí, které logicky kopírují existující urbanistický plán.

Cílem projektu bylo vytvořit maximálně udržitelnou budovu a dodržet principy cirkulární ekonomiky. Architekti použili křížem vrstvené dřevo, z něhož vystavěli jednotlivé pavilony uvnitř bývalé nádražní haly a použili je i na zastřešení budovy. Panely jsou vytvořené slepováním dřevěných lamel, které jsou obnovitelné a zároveň lehké a bytelné. Panelové struktury se případně lehce rozloží, nebo se dají využít k jinému účelu. Stejně tak zachování staré budovy šetří mnohem víc energie než výstavba zcela nového komplexu.

Nečekají tu cestující, ale zasedá senát

Bývalé hlavní nádraží v Ottawě je nyní dočasným domovem pro kanadský senát. Horní komora zde bude zasedat asi deset let, protože její hlavní sídlo Centre Block na Parliament Hill prochází rekonstrukcí. Jako náhradu si proto senát vybral původní Union Station. Nádraží vzniklo na počátku dvacátého století v pařížském stylu beaux-arts, které mísí prvky neoklasicismu, gotiky a renesance s moderními materiály jako sklo nebo železo. Architekti Ross & MacFarlane se tehdy inspirovali budovou Penn Station v New Yorku, o níž se můžete dozvědět v tomto článku. Jenže ve 40. letech minulého století se v Ottawě prosadil plán, podle kterého měla velká nádraží a železnice z centra města zmizet a nahradit je měly stanice na okrajích. Z toho důvodu přestalo Union Station v roce 1966 sloužit svému účelu. Proti zbourání budovy se ale zvedla vlna nevole, a ta proto zůstala v Ottawě až dodnes.

Nedávné přestavby Union Station se ujala dvě kanadská studia – torontské Diamond Schmitt Architects a ottawské KWC Architects. Při rekonstrukci architekti kladli důraz na respekt k původní stavbě, proto dokonce zaměstnali speciálního konzultanta, aby jim pomohl zachovat originální prvky budovy. Potom rozšířili východní část bývalého nádraží a vytvořili zde novou skleněnou přístavbu. Jako senátní zasedací místnost využili prostory nádražní čekárny. Původní hlavní odjezdovou halu architekti koncipovali jako otevřené prostranství s vyklenutým stropem a sloupy. Zároveň sem vestavěli nové místnosti se zlatou omítkou, které slouží jako jednací místnosti výborů.

Architekti se zaměřili i na detaily přestavby. Klíčové jsou prvky připomínající kanadskou kulturu, na kterých spolupracovali se sochařem Philem R. Whitem. Hlavní zasedací místnost a výbory mají dveře z masivního ořechového dřeva s vyřezanými javorovými listy. Zlatou omítku prostorů pro výbory zase zdobí výjevy z kanadské krajiny – z národního parku Banff, Newfoundlandu nebo z ostrova Vancouver.

Vlaky střídá umění

Původní stanice Hamburger Bahnhof v Berlíně je dnes největší pobočkou německé národní galerie. Nachází se zde Museum für Gegenwart – muzeum současného umění, které nabízí širokou škálu výstav. Hned po otevření v 90. letech ukázalo díla umělců, jako je Joseph Beuys, Andy Warhol nebo Cy Twombly. To ale nebylo poprvé v historii, kdy nádraží posloužilo jako galerie.

Hamburger Bahnhof byla jednou z prvních železničních stanic v celém Německu. Od roku 1846 sloužila jako konečná na lince Hamburk – Berlín. Za neoklasicistním stylem budovy stojí architekt Friedrich Neuhaus. Podle jeho projektu se pak začala stavět další německá nádraží, ale Hamburger Bahnhof je jediné, které se zachovalo dodnes. Když přestalo v 80. letech 19. století fungovat, sloužilo pro bydlení a kanceláře, zanedlouho se ale stalo výstavní síní.

Na počátku 20. století se zde nacházelo muzeum dopravy a stavby. Jenže po druhé světové válce se Hamburger Bahnhof ocitlo v území nikoho mezi západním a východním Berlínem, takže ho celá desetiletí nikdo nevyužíval. Výstavním prostorem se opět stalo v 80. letech. Do dnešní podoby bývalé nádraží přetvořil architekt Josef Paul Kleihues při rekonstrukci na konci minulého tisíciletí.