Kolik živočichů ročně přijmete?

Minulý rok jsme ošetřili celkem 5 175 živočichů a 125 různých druhů. V posledních letech jsme nikdy neklesli pod pět tisíc. V roce 2012 jsme začínali asi na dvou tisících. Dnes nás ale lidi znají mnohem víc a volají nám. Naštěstí.

Kdo jsou vaši nejčastější pacienti?

Asi dvě třetiny jsou ptáci a jedna třetina savci. Obvyklými zvířecími pacienty bývají labutě, kachny, holubi hřivnáči, hrdličky, poštolky, kosi černí, sýkory, rorýsi, straky, sojky nebo kavky. Velmi často ošetřujeme také ježky, veverky, zajíce, srny, lišky či kuny. Měli jsme tu ale i jezevce z Prahy 3. Praha je opravdu bohatá na zvířata, která bychom čekali spíš v lese. Máme tu divoká prasata, muflony i bobry. Třeba v Kunratickém nebo také Krčském lese žije spousta různých druhů.

Jaké nástrahy na volně žijící živočichy ve městě čekají?

Nástrahou číslo jedna je člověk a jeho civilizace. Nejsou to jen velké skleněné plochy nových budov, do kterých naráží ptáci. Lidé dnes masivně využívají městskou přírodu. To je skvělé, ale musíme být opatrnější. Velké nebezpečí představují třeba volně pobíhající psi v městském lese. Jakmile pustíte psa na volno, ztratíte ho z dohledu. Nevidíte, co dělá a jestli třeba neprohání srnu. Pes ji pokouše nebo utahá k smrti. Ve Stromovce zase psi štěkají na kachny, nahánějí je. Ježci doplácí na strunové sekačky a křovinořezy na zahradách. Labutě často spolknou plasty nebo rybářské háčky, velmi často také naráží do tramvajových drátů. Velkou část pacientů tvoří opuštěná a nesamostatná mláďata, která přišla o matku či o hnízdo.

Někdo si řekne: Jsme ve městě, tady mají být hlavně lidi, ať si zvířata žijí někde v přírodě! Jenže to dávno neplatí. My jim tu krajinu zničili. Spousta zvířat se stahuje do měst, kde hledá útočiště. Zemědělská krajina je téměř mrtvá. Zajíce dnes potkáte spíš ve městě než na poli. A to se jmenuje zajíc polní! Co by taky dělal na holé oranici, tam se neschová. Rozmanitou krajinu mají rádi i ježci, ve volné krajině se už ale téměř nevyskytují. To je celoevropský fenomén. Nejohroženější skupinou jsou dnes zvířata vázaná na zemědělskou krajinu. Město je pro ně najednou pestré. Jsou tu parky, zahrady nebo jiné trvalé zelené plochy, kde mají celý rok co jíst. Zvířata dnes musí žít blízko člověka, protože lidé jsou všude. Měli bychom proto být zodpovědnější a ohleduplnější.

Kolik zvířat se podaří vrátit do volné přírody?

Asi 50 až 60 %. Nejvyšší úspěšnost je u mláďat. Zvířata jsou u nás v průměru tři týdny. Může to ale být i několik hodin, dní nebo měsíců. U ptáků je nejčastějším důvodem nehody náraz do prosklené plochy, například do kancelářských budov nebo zastávek. Někdy jsou ptáci jen otřeseni a stačí jim pár hodin v klidu, než jsou znovu schopni létat. Nejde-li o nic vážného, pouštíme je hned druhý den. Když mají zlomené křídlo, trvá to déle. Nejprve jsou v kleci, kde mají křidélko zafixované, dostávají léky. Jakmile jsou na tom lépe, přesouváme je do voliér, kde probíhá rehabilitace. Ptáci se většinou rozhýbou sami, savcům musíme občas pomoci. Měli jsme tu třeba muflončata se zlomenou nohou, se kterými jsme cvičili. Zvířata, která se nepodaří uzdravit natolik, abychom je mohli vrátit do volné přírody, umisťujeme do tzv. zookoutků, které najdete například v Hostivaři, Malé Chuchli nebo v Kamýku.

Co mají lidé dělat, když najdou zraněné zvíře?

Nejlepší je vždy zavolat do záchranné stanice. Lidé mohou, i při nejlepší vůli, udělat několik chyb. Častý omyl panuje u mláďat. Ne každé osamocené mládě je ztracené. U některých mláďat je normální, že jsou sama, samice je „odkládají“ a vrací se k nim v pravidelných intervalech. Tak to mají třeba srny a zajíci. U jiných savčích mláďat ale naopak není normální, když jsou nalezena o samotě, například u ježčat či veverčat. Ta by měla být vždy v hnízdě. Ptáčata zase lidé často chytají a „zachraňují“, protože si myslí, že vypadla z hnízda. Pokud jsou ale ptáčata opeřená a poskakují, z hnízda nevypadla, ale sama vyskočila a rodiče se o ně nadále starají. V dnešní době nám hodně pomáhají chytré telefony. Necháme si poslat fotku nebo video. Hned vidíme, v jaké je zvíře kondici. Nalezené zvíře je nejlepší umístit do obyčejné papírové krabice s nějakým suchým hadříkem, ať má pohodlí. Nekrmit, nedávat mu vodu. Mládě se totiž může smáčet nebo dokonce utopit. Je ale nutné ho dostat do bezpečí, nenechávat ho samotné venku. Vždy řekneme lidem, ať u zvířátka počkají, nebo si jej vezmou v krabici domů, kam si pro něj dojedeme. Pokud jde o větší zvíře, jedeme ihned přímo na místo.

Symbolem nové výstavy v CAMPu, která se věnuje plánovaným projektům na Vltavě, je labuť. Kolik jich v Praze vůbec žije?

Celoročně asi 300, v zimě se jejich počet zdvojnásobí. Vltava nezamrzá, takže je ideálním zimovištěm pro vodní ptáky, kteří se tu slétají i z okolních států. V Praze máme opravdu hodně vodních ptáků. Vedle labutí tu najdeme kachnu divokou, slípku zelenonohou, lysku černou, poláka velkého, tmavého a chocholačku. V zimě se pak objevují i vzácnější druhy, jako je morčák, potáplice nebo volavky.

Kolik labutí ročně ošetříte?

Kolem stovky. Ošetřujeme hlavně dospělé jedince nebo mladé, kteří už létají. Nejčastějším zranění vzniká při střetu s tramvajovými dráty na mostech nad řekou. Tohle se týká primárně labutí, například kachny jsou obratnější, drátům se umí vyhnout. Labuť je velká a těžší, když spatří dráty, už se jí často nepodaří změnit směr. Není v letu tak šikovná. Více zranění proto máme v zimě při horší viditelnosti. Na drátech jsou třpytky, ale pro labutě to není dostatečné, nevidí prostě tak dobře. Otázkou je, zda by označení nemohlo být výraznější, ale chápu, že by to mohlo podle památkářů zase narušit ráz města.

Velkým nebezpečím jsou také volně pobíhající psi na pražských náplavkách a v okolí vodních ploch, stejně jako zmíněné rybářské háčky a vlasce. Labuť je spolkne nebo se do nich zamotá. Problém je i nevhodná potrava. Dnes už se to ví, ale připomenu to – nikdy nekrmte vodní ptáky pečivem, není pro ně vhodné. Kupte si speciální granule nebo použijte zeleninu. Kvůli sacharidům v pečivu roste peří ptáků rychleji než kosti. Peří je moc těžké, což vede k deformací kostí. Ptáci pak nemohou létat.

V minulosti představovaly obrovské riziko rovněž ohňostroje. Lidé ještě pár let zpátky stáli v centru Prahy na mostech a odpalovali petardy. To byl pro labutě strašný hluk a stres. V panice se v noci zvedaly a narážely do všeho, co jim přišlo do cesty. Teď už se naštěstí nesmí používat pyrotechnika v centru města ani v okolí vodních ploch.

Vím, že s vámi ve stanici nějakou dobu žila i „terapeutická“ labuť Ellie. Jaký byl její příběh?

Ellie se k nám dostala v roce 2017. Během přeletu nad mostem přes Vltavu narazila hlavou do tramvajového vedení a oslepla na obě oči. Už se nemohla vrátit do přírody, u nás si ale zvykla. Ve své voliéře se pohybovala pomocí hmatu a pomáhala si i sluchem. Věděla, kde má misku s potravou, bazének na koupání i suché místo k odpočinku. Byla velmi přátelská. Brzy jsme toho začali využívat a dávali jsme k ní další labutě, které se u nás zrovna léčily. Labutě totiž opravdu špatně snáší samotu, často odmítají kvůli stresu jídlo. Ellie byla taková naše milá labutí tetička.

Povídáme si v provizorních prostorách v areálu Zahradnictví Ďáblice, kde fungujete od začátku roku. V Jinonicích stavíte nové sídlo. Jak bude vypadat?

Dlouho očekávaná stavba nového zázemí naší stanice začala v únoru. V lednu jsme se spolu se zvířaty přesunuli do náhradního působiště na Praze 8. Bývalé prostory v Jinonicích byly velmi nevyhovující. Záchranná stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy funguje od roku 2012, jsme součástí příspěvkové organizace Lesy hl. m. Prahy. Prostory byly malé už když jsme je přebírali od předchozího provozovatele. Nový projekt počítá s výstavbou veterinární ordinace s operačním sálem a jednotkou intenzivní péče. Teď veterinu přímo v areálu nemáme, zvířata tak musí jezdit ven. Nově ale budeme mít i speciální léčebné zařízení pro labutě a vodní ptáky včetně vnitřního bazénu, který potřebují pro rehabilitaci. Nebudou chybět ani multifunkční voliéry, výběhy pro kopytníky, vodní výběh pro vydry a bobry nebo odchovna veveřátek. Plánujeme také speciální prostor pro šelmy, pravidelně totiž přijímáme liščata nebo jezevce. Vše by mělo být hotovo koncem roku 2024.

Jak vypadá běžný den na záchranné stanici?

Je to hodně různé. Stanice provozuje pohotovostní nonstop linku, která slouží jako ohlašovna. Každý den přijímáme nové pacienty, ošetřujeme je a krmíme. Celkem nás tu pracuje deset a střídáme se na směny. Na jaře pak najímáme brigádníky, kteří nám pomáhají s krmením mláďat. V této sezóně jsme samozřejmě mnohem vytíženější, přijmeme klidně i čtyřicet až padesát zvířat denně. Práce je to každopádně akční. Každý den je úplně jiný. Péči o dlouhodobé pacienty si pak rozdělujeme. Já se třeba specializuji na ježky.

Proč zrovna ježci?

Ani nevím, nějak mi přirostli k srdci. Veřejnost o nich pořád moc neví. Spousta lidí si třeba stále myslí, že ježci jedí jablka. Minimálně v každé páté krabici se zachráněným ježkem, kterého nám sem někdo přinese, nejdeme jablko. Jako v pohádce. Ježci jsou ale hmyzožravci. Také jsou striktně noční. Když uvidíte ježka ve dne, je to špatně. Jedná se třeba o mládě, které ztratilo mámu, je hladové a bez pomoci umře. Naopak, když ho potkáte v noci a nereaguje, nehýbe se, nemusí to znamenat, že je nemocný. Ježek se stáhne, čeká, až pomine nebezpečí. Lidé jim také hodně dávají mléko, ale to jim škodí. Ročně přijmeme asi 500 až 700 ježků. Všichni, kteří se našli během dne, pomoc potřebovali.

Jak jste se k této práci dostala?

Vystudovala jsem zemědělskou univerzitu a nejprve jsem se věnovala vědě. Později jsem nastoupila na částečný úvazek do záchranné stanice ve Vlašimi a bylo to. Vědu jsem opustila, přestěhovala se do Prahy. V naší záchranné stanici jsem od samého začátku a pořád mě to hrozně baví. Člověk každý den pomáhá živým tvorům, ihned vidí smysl svojí práce. Ve vědě a výzkumu si na výsledek pořádně počkáte, tady dostanete zpětnou vazbu téměř okamžitě. Jistě, není to vždy jednoduché. Vidíme těžká zranění i smrt. Ať je na tom ale zvíře jakkoliv špatně, vždycky má smysl nám zavolat! Buď ho zachráníme, nebo jej veterinářka uspí a zvířátko se netrápí. To je asi obecná prosba i rada na závěr. Vždycky nám zavolejte!