Hned na úvod je třeba říci, že Karel Prager se nebál hranice posouvat nebo je rovnou překračovat. Za nimi pak hledal nové způsoby výstavby klidně i celých měst. Otázka rychlosti rozvoje našich sídel ho velmi zajímala a lámal si hlavu nad tím, jak jednou budeme žít. Také viděl, že doba a náš styl života se mění rychleji než naše stavby. To ostatně platí dodnes. Dokonce trpíme jistým sentimentem a z nových budov do těch starých rádi utíkáme. Něco takového ale Prager stroze odmítal a chtěl pokrok.

Nevíme jak na to, ale Prager to vymyslí

Byl mu zadán výzkumný úkol, jehož výstupem byla studie „Trvalá městská struktura s flexibilní náplní“. Úvodní stať k projektu Prager napsal už v roce 1973 a věnuje se v ní lokalitě Košíř. Úkol spočíval v nalezení možnosti výstavby, ať už bytové nebo administrativní, v lokalitách do té doby vyloučených z plánů rozvoje města. Stručně řečeno, jak stavět tam, kde to zatím nešlo. Právě Košíře představovaly ideální příklad takového místa. Stará zástavba, nemožnost plošné asanace, komplikovaný terén, příroda v úzkém vztahu s člověkem.

Prager vycházel z předpokladu (a není to tedy žádná novinka posledních let), že města se nemohou rozrůstat do nekonečna. Že je potřeba stavět uvnitř měst, a ne na jejich okrajích. Lokality jako Košíře však nebyly vhodné pro výstavbu tehdejších sídlišť a bylo potřeba inovovat. Prager se toho ujal s přesvědčením, že jeho návrhy povedou k realizaci, a začal kreslit město nad městem. Připravil systém budov vznášejících se nad korunami stromů. Mohutné konstrukce měly mít podpory 40, 60 až 80 metrů od sebe a v několika patrech by na nich byly umístěny byty, kanceláře, nemocnice – zkrátka cokoliv, co město vyžadovalo. A pokud se potřeby města změní? Systém měl být schopen se tomu přizpůsobit. Proto byla hlavní nosná konstrukce navržena na stovky let, zatímco buňky či moduly jednotlivých staveb byly navrženy na dekády a jejich technologie mohly být inovovány i po pár letech. Prager také počítal s využitím patentovaného systému GAMA (montované příčky, parapety, podhledy a další prvky vynalezené a patentované Pragerovým ateliérem GAMA). Ten byl v té době jediný dostatečně komplexní a byl vyráběn v dostatečných kapacitách. Tím by byla budova schopna přizpůsobovat se moderním trendům a potřebám i dalších 300 let, zatímco stará zástavba by dole v klidu dožila.

Prager totiž neplánoval bourat. Chtěl co nejméně zasáhnout do okolí budov a toho, co je pod nimi. Co nejmenší půdorysná stopa a zásah do okolí mu ostatně nebyly cizí. Dokázal to v případě dvou svých tehdy nejnovějších staveb – Federálního shromáždění a pavilonů Sdružení projektových ateliérů, které láskyplně nazýváme „Pragerovy kostky“. V prvním případě dokázal pomocí struktury využívající mostové nosníky ochránit historickou budovu burzy. V druhém případě zajistil, že areál určený k tvůrčí práci a spolupráci získal mnoho čtverečních metrů zahrad a chodníků, do kterých by konvenční tvůrce nemilosrdně umístil základy kanceláří.

Na dosah utopie

Jak však víme, když ve filmu Pelíšky kráčí Jiří Kodet coby bývalý odbojář pan Kraus malebnými Košíři, nevznáší se nad ním nic z toho, co lze vidět Pragerových modelech a nákresech. Prager totiž zažil zklamání. Z toho, že jeho studie byla skutečně jen studií a nevedla k realizaci, i když pro ni byla doporučena. Koncept však neopustil a dál s ním pracoval ve svých návrzích a vizích. Svět přesto tuto ojedinělou myšlenku města nad městem spatřil. V roce 1975, kdy získává Pragerova práce kladnou oponenturu, je do provozu uvedena budova gruzínského Ministerstva výstavby dálnic. Jejího návrhu a realizace se v Tbilisi ujal sám Georgij Čachava, tehdy ministr dopravy a architekt v jedné osobě, který si pro projekt sám vybral místo a byl mu přímo zadán. Otázkou zůstává, zda šlo o inspiraci Pragerovými superstrukturami. Podle některých názorů byla totiž jasnou inspirací pro budovu ministerstva vize, za kterou stál umělec a architekt El Lissitzky (1890–1941), představitel konstruktivismu 20. let 20. století. Jeho práci znal pravděpodobně i Prager, který sám navazoval na práce architektů jako Yona Friedman či Arata Isozaki. Pokud však hodnotíme Pragerův přínos k tomuto tématu, je zásadní, jak propracovaný systém pro studii košířského údolí Prager připravil. Za tím opět stojí jeho tvrdohlavost a přesvědčení, že architektura je, když se staví.