Z rolníka šlechticem

Do Prahy jako královského města patřila šlechta a její paláce odedávna. Rody s největší tradicí měly své rezidence nejblíž Hradu a dále v podhradí. Některá sídla se však objevila i v běžné zástavbě Nového Města. Právě jako Aehrenthalský palác na Václavském náměstí, přesněji na jeho rohu s ulicí Štěpánskou.

Dům patřil skoro dvě století Lexům z Aehrenthalu, což je i přes nepříliš známé jméno rod se zajímavou historií. Palác na Václavském náměstí Lexové koupili ještě jako běžní občané. Původně rolníkům dobře vynášely polnosti na Příbramsku a díky dodávkám obilí armádě za napoleonských válek pak byli povýšeni do šlechtického stavu.

Aehrenthalský palác se ale nikdy nepřiblížil honosnějším šlechtickým palácům. I přes několik přestaveb vždy připomínal lepší měšťanský dům, kterým také původně byl. Lexové z Aehrenthalu měli sídel několik, a nakonec se přesunuli do Vídně. Nejvýznamnější osobností rodu byl Alois Leopold, který se stal rakousko-uherským ministrem zahraničí. Po jeho smrti v roce 1912 rodina palác prodala, a tak se začala rodit další velká proměna Václavského náměstí.

Nejcennější pozemky

Aehrenthalský palác působil trochu jako venkovské panství uprostřed Prahy. Časopis Čas o něm v roce 1912 napsal, že jde o „budovu vcelku nevzhledného zevnějšku, která nemá žádného místního ani uměleckého významu“. Proti její demolici tedy neprotestovala ani tehdejší Komise pro zachování starých památek a Pozemková banka, která budovu koupila, ji mohla zbourat a parcely dál nabídnout stavebním podnikatelům.

Následně vzniklo hned několik nových paláců, které stejně jako známá Koruna pomohly udělat z Prahy moderní hlavní město mladého Československa. Jednopatrový Aehrenthalský palác nahradily šestipatrové domy a Václavské náměstí se postupně měnilo na opravdové centrum. Největší zásluhu na tom měl jediný projekt, palác Lucerna dědečka bývalého prezidenta Václava Havla.

Podpatky, nebo brusle?

První část Lucerny vyrostla ještě před demolicí Aehrenthalského paláce, na prostorném pozemku v ulici Vodičkova. Už ta se stala centrem moderního života začátku 20. století, a to nejen díky kabaretu nebo velkému divadlu, které se už po roce provozu změnilo na biograf. Právě Lucerna přinesla na Václavské náměstí prvek, který je pro něj tak typický. Vznikla tam úplně první pasáž v republice. Byl to vlastně takový předchůdce dnešních nákupních center, jen s městotvornou funkcí. Dříve neprostupné bloky se otevřely a pasáže propojily jednotlivé ulice. Stavitel Vácslav Havel cestoval po evropských velkoměstech a jejich atmosféru a lesk dokázal přenést i do Prahy.

Když se Aehrenthalský palác spolu se svou velkou zahradou rozparceloval, vznikl prostor pro druhou fázi Lucerny s ikonickým velkým sálem, nadlouho největším v Praze. Vystřídali se zde snad všichni známí čeští a slovenští zpěváci. A pražské střední školy odedávna bojují, aby mohly pořádat svůj maturitní ples právě tady. Původně ale mělo být všechno jinak, Vácslav Havel chtěl po vzoru berlínského Eispalastu v podzemí vybudovat velké kluziště.

Městské bludiště

Lucerna se přímo napojila na Václavské náměstí díky paláci s pasáží Rokoko. Ten je jedním z tzv. Šupichových domů, které využily zbylé parcely po Aehrenthalském paláci a vznikly na objednávku advokáta a náruživého cestovatele Josefa Šupicha. I on chtěl přinést do Prahy kus slávy a výstavnosti největších metropolí.

To se podařilo hlavně domu na rohu s ulicí Štěpánskou, kterému dominuje výrazná prosklená nástavba, jeden ze symbolů Václavského náměstí. Rokoko, dokončené spolu s ostatními domy v roce 1915, uchvátilo svou moderní architekturou na pomezí secese a kubismu. A výjimečná na svou dobu byla také konstrukce domů, využívající podobně jako u dnešních staveb odolný železobetonový skelet. Dodnes je v pasážích cítit ambice a optimismus období, kdy vzniklo samostatné Československo. Sebevědomá Praha se tehdy nebála velkých změn. A jen díky tomu se mohly zrodit tak výjimečné a cenné stavby, které stále slouží svému účelu.