Přebrodit se na Malou Stranu

Území kolem dnešního náměstí mělo ve středověku především dopravní význam. Vedla tudy jedna z hlavních tras až k Valentinskému brodu, který ještě dlouho před stavbou Juditina mostu představoval jeden z mála způsobů, jak se dostat ze Starého Města na Klárov. Protože se jednalo o okraj města, nechybělo tu opevnění. Místní tak k brodu chodili skrz Valentinskou bránu, která, stejně jako brod, svůj název získala po románském kostele svatého Valentina. Ten stával v místech dnešního nároží Valentinské a Kaprovy. Samotný kostel původně tvořil střed někdejší kupecké osady, ale v důsledku reforem Josefa II. zanikl. Co se však částečně zachovalo do dnešních dní, jsou pozůstatky hradeb včetně brány – našly se v roce 2017 během archeologických průzkumů ve sklepě domu na rohu ulic Kaprovy a Křižovnické.

Nábřeží jako smetiště

Během staletí se Pražané dočkali nejdřív Juditina mostu a potom i Karlova. Brod už nebyl potřeba a kdysi významná křižovatka za Valentinskou branou na čas přestala plnit svoji důležitou funkci. Možnost překonání řeky tu ale zůstala, i když jen v podobě přívozu. Plácek mezi bránou a řekou pak dlouhou dobu sloužil nejdřív jako smetiště, později dokonce jako sklad sanytru, což je starý název pro dusičnan draselný – surovinu, která se používá při výrobě střelného prachu. Sklady sanytru byly pro místní lokalitu natolik charakteristické, že daly jméno přilehlé ulici Sanytrová, již dnes známe pod názvem 17. listopadu.

Smetiště nebo sklad sanytru nebylo pro obyvatele nic příjemného, a město tak začalo řešit, jak nevábné prostředí zkultivovat. Nejprve nechalo v sedmnáctém století vystavět budovu jízdáren, ke které přiléhal i ohrazený letní plácek fungující coby letní jízdárna – německy Tummelplatz, česky Rejdiště, takže zakrátko se lokalitě začalo říkat Na Rejdišti. Postupem času se místo stalo atraktivnějším, začlenilo se do města a spolu s tím rostla i potřeba kvalitnějšího propojení obou břehů, protože provizorní přívoz už nestačil. Vznikla tu tedy železná lávka, u které se však počítalo pouze s pohybem pěších. S narůstajícím provozem tramvají a prvních automobilů přestala po čase vyhovovat, a tak ji město počátkem 20. století nahradilo dnešním Mánesovým mostem.

Přešlapování nad Rudolfinem

Ale zpátky na konec devatenáctého století, kdy město začalo připravovat projekt zbrusu nového Staroměstského nábřeží. První etapu výstavby měla tvořit část mezi Rejdištěm a Karlovým mostem a začalo se počítat i s novou zástavbou, díky níž se Rejdiště mělo stát plnohodnotným náměstím, obklopeným ze tří stran veřejnými budovami a čtvrtou stranou ponechanou prázdnou, s výhledem na Hrad. S podobným plánem přišel tehdy i architekt Josef Zítek, který byl i spoluautorem návrhu Domu umělců, dnešního Rudolfina, jakožto dominanty nového náměstí. Spolu s ním se na návrhu podílel i Josef Schulz. Prvních třicet let se zde konaly koncerty vážné hudby, ale druhá dekáda dvacátého století přinesla nový československý stát a spolu s ním i otázku, kam s novým parlamentem. Město se rozhodlo právě pro Rudolfinum, a budova se tak musela dočasně přizpůsobit.

Jak vytvořit náměstí

Zanedlouho po stavbě Domu umělců vyrostla na protější straně budova Uměleckoprůmyslové školy s fasádou ozdobenou kopiemi renesančních a antických soch. Opodál, mezi Sanytrovou ulicí a Starým židovským hřbitovem, vznikla i nová budova Uměleckoprůmyslového muzea, jejímž autorem je nám už dobře známý architekt Rudolfina, Josef Schulz. Zajímavé je, že než mělo muzeum vlastní budovu, konaly se jeho první výstavy právě v Rudolfinu. Také na průčelí této budovy nalezneme bohatou výzdobu, v tomto případě reliéfy s vyobrazeními různých řemesel.

Centrum vzdělanosti

K přeměně Rejdiště zbýval poslední krok. Východní část území potřebovala důstojnou stavbu, která by dotvořila vizi reprezentativního náměstí, a rozhodlo se, že úlohu splní budova filozofické fakulty. Návrhu se chopil architekt Josef Sakař. Psal se rok 1914 a Sakařovy první plány se nesetkaly s kladným přijetím. Do toho všeho navíc přišla první světová válka, takže se projekt na dlouhá léta zastavil. Po válce se ozval Klub Za starou Prahu s pochybnostmi o návrhu i o zadání samotném – jestli je vůbec vhodné stavět filozofickou fakultu na takovém místě. Akademický senát fakulty však nechal Sakaře zapracovat veškeré připomínky a poté návrh schválil. Fakulta se tím stala posledním významným stavebním zásahem na náměstí a roku 1929 je tak bývalé Rejdiště konečně v podobě, jakou známe dnes.