Poprvé do hlubin

Malostranská se otevřela jako jedna ze sedmi stanic prvního úseku trasy A v roce 1978, přičemž metro tehdy spojilo Dejvice a náměstí Míru na Vinohradech. „Áčko“ na rozdíl od mělké linky C prochází hluboko pod povrchem města, proto se při jeho stavbě poprvé objevily ražené stanice. Ty mají vždy podobu tří tunelů – hlavního, do kterého ústí dlouhé eskalátory, a dále dvou bočních s kolejemi a nástupišti. Oproti prostorným stanicím jen pár metrů pod povrchem se ty ražené často jeví stísněně a temně. To ale není případ trasy A. Díky skvělé architektuře se její nejstarší stanice dokonce několikrát dostaly na různé seznamy nejkrásnějších a nejzajímavějších úseků metra na světě.

Hliníkový vesmír

Oblé stěny tunelů by bylo náročné obložit těžkými mramorovými a žulovými deskami, které najdeme třeba na lince C, a tak se muselo vymyslet jiné řešení. S tím přišel architekt Jaroslav Otruba, který přímo pro trasu metra A navrhl slavné barevné panely z eloxovaného hliníku. Celá centrální část trasy A vypadá díky vydutým a vypouklým výliskům jednotně a zároveň se stanice odlišují různými barvami. Paleta a zbarvení jednotlivých stanic je dílem Jiřího Rathouského, autora mimo jiné ikonického písma Metron a původního jednotného vizuálního stylu metra. K tomu se mimochodem vrací návrh nových orientačních prvků pro Prahu, který byl nedávno představen v CAMPu a o němž si můžete víc přečíst zde.

Na Hradčanské převládají barevné tóny oranžové, na Malostranské zelené, na Staroměstské červené až vínové, na Můstku žluté a na Muzeu červené. Náměstí Míru vládne modrá a monotónní nejsou ani tři další vinohradské stanice, které k původním přibyly v roce 1980. Lehká konstrukce hliníkových desek umožnila obložit i horní části tunelů nad kolejišti, takže barevné stěny tu plynule přecházejí ve zlatavé stropy, kde v některých stanicích pořád najdeme původní elegantní vestavěné osvětlení. Lesklý hliník spolu s tlumeným osvětlením a úzkými tunely vytváří trochu tajemnou atmosféru stanic, která výborně doplňuje historické čtvrti, pod nimiž první úseky trasy A vedou. Povedené navíc nejsou jenom samotné stanice, ale i jejich vestibuly.

Historie na povrchu, moderní město pod ním

Na rozdíl od samotných stanic s futuristickým obložením jsou vestibuly na prvním úseku trasy A umírněnější. Výborně fungují jako přechod mezi historickým městem na povrchu a moderním světem v podzemí. Skutečně k dokonalosti se tato symbióza dovedla u stanice Malostranská. Její vestibul je podzemní a výstup z něj ústí do malého pavilonu na okraji Valdštejnského areálu. Pavilon do historického prostředí dobře zapadá už díky své subtilnosti a elegantnímu tmavému mramoru, architekti ale šli ještě dál. Najdeme tu totiž kopii barokního sousoší Merkur od Antonína Brauna. Další sochy, vše kopie barokních děl ze zámku Valeč, se nacházejí v zahradě před Valdštejnskou jízdárnou. Ta vznikla společně se stanicí metra. Do 40. let zde totiž byl neudržovaný hospodářský dvůr a následně zde byl postaven výstavní pavilon hlavního města Prahy. Právě na jeho místě vyrostl povedený pavilon metra, na kterém kromě soch stojí za pozornost i umělecké mříže.

Bohužel do pavilonu byla po revoluci vestavěna kavárna, která ho z části připravila o jeho lehkost a půvab. I tak ho ale můžeme pořád považovat za vzor kombinace starého a nového, kdy se na sebe moderní stavba nesnaží strhnout pozornost, nechává vyniknout historické sousedy, a ještě si půjčuje některé jejich prvky.

Zlatým hřebem stanice je ale kopie sochy Naděje z Kuksu od Matyáše Bernarda Brauna, umístěná v podzemním vestibulu nad horním koncem hlavních eskalátorů. Okolní architektura dává soše dokonale vyniknout, především díky výraznému okruhu ve stropě je skutečně nepřehlédnutelná. A další historické prvky obohacují i samotný vestibul, v elegantních nikách tu najdeme barokní busty a kopie rokokových váz z 18. století.

Skryté poklady

Běžná cesta metrem se tak na Malostranské může proměnit v návštěvu galerie a muzea v jednom. A to nejen pro všechny, kdo míří do přilehlé Valdštejnské jízdárny nebo nové Kunsthalle, ale i cestou za každodenními povinnostmi. Jiné stanice na trase A se barokními sochami ani rokokovými vázami pochlubit nemůžou, obohacují je ale různé propracované mozaiky nebo reliéfy.

Umělecká díla a nápadité obložení z nejrůznějších materiálů ale najdeme i na linkách B a C. A na tradici naváže i nová trasa D, kde by se mělo umění prolínat celými stanicemi. Každou navrhl jiný výtvarník, a i když symbolem metra asi navždy zůstanou první úseky „Áčka“, trasa D na historii a rozmanitost pražské podzemní dráhy jistě dobře naváže.