Zbourat a postavit znovu a lépe. Pražská asanace Josefova, bývalého židovského ghetta, oblastí v západní části Nového Města poblíž Vltavy jsou veřejnosti dobře známé, ale jaký příběh má ta Žižkovská? K zemi měly jít činžovní pavlačové domy od náměstí Barikád až po křižovatku U Bulhara, protože byly označeny odborníky za zastaralé. Vystřídat je mělo nové moderní panelové sídliště. Jak na tuto proměnu města reagovala veřejnost? Proč se začalo s bouráním domů i bloků zrovna v okolí Olšanského a Komenského náměstí? Jakou podobu měla někdejší dělnická čtvrť získat a proč se plány na její přestavbu nakonec neuskutečnily?
Pohled na Jeseniovu ulici z Vrchu svatého Kříže.
Autor: Petr TomanČtvrť, kterou vystavěli továrníci a podnikatelé
Žižkov vyrostl v poslední čtvrtině 19. století jako dělnická čtvrť. To znamená rychle a levně, v kopcovitém terénu, s malými bloky a spletitými uličkami, nahuštěnými pavlačovými domy a převážně jednopokojovými byty. Už meziválečná avantgarda, která snila o slunném a hygienickém bydlení pro všechny, na Žižkov poukazovala jako na příklad špatného stavebnictví a výhledově počítala s kompletní přestavbou podobně organicky rostlých čtvrtí.
Asanace Žižkova se proto nepřekvapivě plánovala už od konce 50. let, ale reálně se o ní začalo uvažovat až na počátku normalizace, kdy se výstavba bytů stala pro režim klíčová. Vznikala sice obrovská sídliště na okrajích měst pro desítky tisíc obyvatel, ale čím dál tím víc se ukazovala neekonomičnost takovýchto sídlišť. Musela se k nim realizovat veškerá infrastruktura, komunikace, občanská vybavenost apod., nehledě na nový zákon o ochraně zemědělské půdy.
Pohled na Havlíčkovo náměstí z Jeseniovy ulice.
Autor: Petr TomanKromě toho mluvilo pro asanaci i několik dalších argumentů. Stavebně se jednalo o nekvalitně postavené domy a vinou dlouhodobého zanedbání údržby navíc ve špatném technickém stavu. Ideologicky byl Žižkov podáván jako „výlupek bezohledného kapitalistického vykořisťování“ – dle sociologického průzkumu zde žili sociálně nejslabší a v neposlední řadě považovali architekti i historikové architektury historizující domy za neoriginální a staromódní. Hlavním důvodem však byla snaha protnout území tzv. Žižkovskou radiálou, a vyzkoušet v praxi přestavbu města v takovém rozsahu. Žižkov se měl stát precedentem „ať už dobrým, či špatným.“
Panelové sídliště s obrysy organicky rostlého města
K asanaci by se možná ani nikdy nepřistoupilo, kdyby se kvůli nově budovanému kabelovému spojení do Ústřední telekomunikační budovy nezačalo v roce 1971 hroutit několik domů u Olšanského náměstí. V tu chvíli se doposud spíše teoretický projekt stal reálným. Architekti a urbanisté si jej začali přehazovat jako horký brambor, protože se v podmínkách socialistického stavebnictví, jehož možnosti byly velmi omezené vinou všemu nadřazenému plnění hospodářského plánu, správně obávali mechanického zjednodušování vedoucímu k banálnímu panelovému sídlišti.
Nakonec se zakázky ujal Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), protože měl mít pro městskou výstavbu lepší předpoklady než ateliéry navrhující sídliště na periferiích. Jeho architekti v roce 1974 představili podrobný územní plán přestavby Žižkova. Ten chtěl především zachovat původní uliční síť, což ale nebylo v rámci tehdejších možností panelové prefabrikace jednoduché. Konstrukční soustava VVÚ-ETA musela být nestandardně upravena tak, aby vytvářela také rohové a koncové sekce, aby z ní mohly být postaveny bloky domů. Velké „vítězství“ představovaly přízemí domů s integrovanými obchody a střešní nástavby pro ateliéry. Jednotná výška panelových domů vycházela z požadavku na uchování panoramatických pohledů na Prahu. Takovým způsobem proběhla v letech 1973–1984 první etapa přestavby Žižkova (kolem Olšanského a Komenského náměstí), jejíž realizace se dočkala v odborném tisku ještě kladného přijetí.
Nové panelové domy měly mít jednotnou výšku, která zachová panoramatické pohledy na Prahu.
Autor: Petr TomanVeřejné mínění se obrátilo
Během projektové přípravy druhé etapy přestavby Žižkova se však již odborná veřejnost stavěla vůči asanaci jako takové. Navíc se už od konce 70. let ukazovala ekonomická nevýhodnost asanací, kdy se reálný přírůstek nových bytů snižoval o ty zbourané. Do ceny novostavby se navíc musela započítat také zůstatková hodnota bouraného objektu, cena demolice včetně spotřeby energie a odvozu suti apod. Začalo se rovněž argumentovat negativními vlivy na životní prostředí. Všeobecně se také začal doceňovat psychický a sociální význam historické městské struktury pro její obyvatele.
V této atmosféře se katalyzátorem situace na Žižkově stala historizující škola na Komenského náměstí, která měla zůstat zachována. Avšak poté, co stavební podnik během realizace objekt zcela vybydlel, měla být budova zbourána a nahrazena panelovou novostavbou. Proti demolici školy, ale i celého zbytku Žižkova se zvedla silná vlna odporu v probouzející se občanské společnosti, jež vyvrcholila sérií článků, výstavami a happeningy. Plánovaná přestavba západní části Žižkova nakonec padla spolu s režimem v listopadu 1989. A tak čtvrť dodnes spojuje autentickou stopu své dělnické minulosti a základy velkolepé normalizační vize, kterou se nepodařilo naplnit.
související
