Nákladové nádraží Žižkov je jedním ze tří nákladových nádraží (dalšími jsou nádraží v Bubnech a na Smíchově), která dříve zásobovala centrum Prahy a jeho průmyslové areály. Dnes však už ani jedno z nich není v provozu, a tak se bývalé drážní plochy pomalu proměňují v plnohodnotné součásti města. Území žižkovského nádraží má díky své blízkosti k centru vysoký rozvojový potenciál, dlouho však jeho využití bránila stavební uzávěra vymezená v Územním plánu hl. m. Prahy z roku 1999. Aby bylo možné zahájit přeměnu celé plochy bývalého nádraží, bylo nejprve potřeba provést změnu územního plánu. Tento proces začal již v roce 2009, v době realizace výstavy se však i díky podkladové studii (Urbanistická studie s prvky regulačního plánu NNŽ), kterou zpracoval IPR Praha a projednával ji s investory, politiky i občany Prahy 3, blížilo schválení potřebné změny.

Výstava Žižkovské nádraží: Druhý život? v Centru architektury a městského plánování podrobně představila tehdy aktuální informace o budoucnosti 60hektarového území bývalého nákladového nádraží i přilehlého okolí, kde se už plánovala či probíhala realizace velkých veřejných i soukromých investic. Těžištěm území je bezpochyby vlastní prostor bývalého nákladového nádraží s hlavní budovou, která byla v roce 2013 prohlášena nemovitou kulturní památkou a v rámci rozvoje území by měla být společnými silami několika veřejných institucí (MHMP, MČ Praha 3, Ministerstvo kultury, NFA) a developera Sekyra Group přeměněna na společensko-kulturní centrum. Dalšími velkými veřejnými investicemi jsou například nové tramvajové trati, nové uliční propojení s budoucím Městským okruhem – Jarovská třída, rekonstrukce ulic Jana Želivského a Malešické a také výstavba dvou základních škol. Největšími soukromými investicemi v území jsou pak bytové projekty Parková čtvrť a Žižkov City spolu s dalšími developerskými záměry (Rezidence nádraží Žižkov, U Staré cihelny, Nagano Park, Obytná čtvrť Jarov a další).

Návštěvníci výstavy se kromě informací o budoucnosti území zprostředkovaných tradičně velkoplošnou projekcí, volně dostupným katalogem nebo velkým a přehledným fyzickým modelem území mohli podívat také do minulosti samotného nádraží, a to díky projekci videoeseje „Malá industriální elegie“, která byla součástí výstavního programu. Díky unikátním archivním záběrům ze 40. a 60. let 20. století mohli návštěvníci nádraží spatřit v době jeho největší slávy. Dřívější neustálý ruch a pohyb zboží a lidí ostře kontrastoval se současným tichem, strnulostí a pomalým chátráním bývalé industriální chlouby, místem, které už několik desetiletí trpělivě čeká na svůj druhý život.