Trasa: Budějovická, Zelená liška, Pankrác, Podolí, Vyšehrad, Smíchov

Délka trasy: 8 kilometrů (2,5 h pěšky)

Přístupné pro: pěšky

Trasa

Tentokrát sice vyrážíme hlavně za tajemnou dušičkovou atmosférou pražských hřbitovů, hned cestou od metra Budějovická ale potkáme urbanistickou zajímavost, o které by byla škoda se nezmínit. Budeme procházet mezi geometricky pravidelnými řadami domů, jejichž pavlače ale prozradí, že se nacházíme ve starší zástavbě než na většině pražských sídlišť. Této oblasti na pomezí Nuslí, Michle a Krče se říká Zelená liška, a to podle zájezdního hostince, který tu stával, když okraj Prahy byl ještě daleko a všude kolem rostly husté lesy.

Zelená liška je funkcionalistické sídliště s pavlačovými domy

Dnešní sídliště Zelená liška bylo reakcí na hospodářskou krizi a s ní spojenou poptávku po dostupném sociálním bydlení. Pochází ze 30. let, i když s průmyslovou výstavbou se v okolí začalo už v 19. století. V roce 1930 vypsal pražský magistrát společně s Ústřední sociální pojišťovnou architektonickou soutěž, na jejímž základě vzniklo mezi lety 1932 a 1938 funkcionalistické sídliště podle projektu architekta Antonína Černého, proslaveného jako autora paláce Broadway na Starém Městě.

Jednotlivé pavlačové domy se skládaly z bytů s „menší než malou“ výměrou, jejichž obytná plocha byla mezi pouhými 36 a 52 metry čtverečními. Některé měly jen jednu obytnou místnost s kamny a umyvadlem a oddělený pouze záchod. Nedostatek místa měly do určité míry kompenzovat různé společné služby jako funkcionalistická strojní prádelna z roku 1932. Ta v roce 1945 sloužila jako márnice pro stovky padlých během květnového povstání a zbourána byla až v roce 2006.

Výstavbu sídliště přerušila druhá světová válka, a tak část výstavby na Zelené lišce z let 1954–1955 tvoří domy ve stylu socialistického realismu. Tyto budovy už jsou vystavěny z panelů, zachovávají ovšem dekorativní prvky jako domovní znamení, zdobené střešní římsy či pilastry.

Pohřebiště trestanců, vojáků i obětí povstání

Mezi dlouhými bloky činžovních domů dojdeme k prvnímu ze hřbitovů dnešní procházky, Krčskému. Ten byl založen v polovině 19. století, když přestalo kapacitně dostačovat michelské pohřebiště u kostela Narození Panny Marie. Vzhledem k tomu, že se nacházíme na pomezí tří čtvrtí, kromě Krčského či Michelského bývá hřbitov také nazýván Nuselský. Po povýšení Nuslí na město v roce 1898 se totiž stal jejich ústředním místem pohřbívání.

Nevelký areál s centrální hřbitovní kaplí má zajímavou historii. V jeho oddělené části byli pohřbíváni trestanci z pankrácké věznice, tento hřbitov ale zanikl již ve 30. letech 20. století a dodnes z něj zbyla jen novogotická šestiboká zvonice. V roce 1918 byl v jihovýchodní části zřízen vojenský hřbitov, který ale byl koncem 50. let zrušen. Nedaleko pak v roce 1945 vzniklo pohřebiště padlých v květnovém povstání, to ale později muselo ustoupit výstavbě okolních komunikací, a dnes ho tak připomíná jen pamětní deska umístěná na stěně správní budovy.

Dále projdeme sídlištěm Pankrác, které vzniklo v 60. letech a bylo vlastně pokračováním výstavby započaté na Zelené lišce. Překonáme zelené prostranství s přiléhavou přezdívkou „Central Park“ s výhledem na areál České televize na jedné straně a „mrakodrapy“ kolem pankráckého metra na straně druhé. Nyní nás čeká cesta kolem vysokoškolských kolejí na Děkance, jejichž název odkazuje k děkanské vinici, která na těchto místech bývala už od 11. století. Areál kolejí ČVUT byl vystavěn po roce 1953 ve stylu socialistického realismu.

Od Podolského hřbitova mezi zdejší vily

V těsném sousedství kolejí se nachází Podolský hřbitov, který s rozlohou tři čtvrtě hektaru patří k těm menším. Pro představu, nachází se zde celkem 12 hrobek a přibližně 1200 hrobů. Hřbitovní kaple je umístěna v severní zdi, dále tu stojí také novogotická kaplová hrobka a dva pomníky členům Sokola Podolí a Pankrác, kteří padli ve světových válkách. Hřbitov byl založen v roce 1885 po zrušení původního pohřebiště u kostela svatého Michaela Archanděla, k němuž zamíříme nyní.

Projdeme vilovou zástavbou, takže stojí za to udělat si malou zacházku k funkcionalistické vile Františka Langera. Dům s terasovitou zahradou pro tohoto spisovatele navrhl významný architekt Karel Honzík v roce 1930 a šlo o jednu z prvních staveb ve stylu funkcionalismu v Praze. Cestou ještě stojí za zastavení klasicistní sídlo v ulici Lopatecké, které navrhl architekt Eduard Hnilička pro houslistu Karla Hoffmanna. Zajímavostí v ulici Na Zlatnici je pak vila, již si ve 20. letech nechal postavit lékárník a amatérský astronom František Fischer a na její střechu umístil věž s otočnou kopulí, sloužící jako hvězdárna.

Podolím dojdeme ke kostelu svatého Michaela Archanděla pozdně románského původu, který byl založen už počátkem 13. století. Sakrální stavbu, která na konci 19. století získala svou současnou pseudorománskou podobu, doplňuje volně stojící dřevěná barokní zvonice. A protože dnes jdeme hlavně po hřbitovech, nezapomeňte si všimnout několika náhrobků, které se tu zachovaly z pohřebiště fungujícího mezi lety 1683 až 1885.

Tam, kde odpočívají osobnosti našich dějin

Odtud už stačí jen kousek vystoupat a ocitneme se pod hradbami Vyšehradu. Do areálu barokní vyšehradské pevnosti tak vstoupíme Leopoldovou branou přímo k rotundě svatého Martina. Hrad prvních českých králů jistě není třeba představovat, a tak se můžeme vydat rovnou na vůbec nejslavnější místo posledního odpočinku v Česku. Vyšehradský hřbitov neboli Slavín sloužil k pohřbívání už od 13. století, slavní umělci, politici, vědci či sportovci jsou zde pak pochovávání od 19. století. 

Samotný název Slavín zároveň označuje společnou hrobku významných osobností na východní straně hřbitova. Jako první zde byl v roce 1901 pohřben básník Julius Zeyer, dále jsou zde pochováni například pěvkyně Ema Destinová, výtvarníci Josef Václav Myslbek, Jan Štursa, Alfons Mucha a Vojtěch Hynais a také architekti Josef Gočár a Kamil Hilbert.

V roce 1887 byly na severním a západním okraji pohřebiště podle projektu architekta Antonína Wiehla postaveny novorenesanční arkády, které rovněž skrývají hroby těch nejvýznamnějších Čechů, jako například Antonína Dvořáka. Další místa posledního odpočinku historických velikánů najdeme rozmístěné po celém areálu, pochování tu jsou třeba spisovatelé a básníci jako Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Jan Neruda, František Hrubín, Josef Kainar či Karel Čapek, z malířů Mikoláš Aleš nebo Julius Mařák. A najdeme tu také hroby významných architektů Josefa Mockera a Jana Kaplického.

Kolem kubistické vily na železniční most

Poté můžeme po prudkých schodech sestoupat na nábřeží Vltavy, kde ještě stojí za pozornost kubistická Kovařicova vila, stojící na nároží Rašínova nábřeží. Vzhledem k tomu, že je využití tohoto stylu v architektuře českým specifikem a že se uplatnilo jen u pár staveb, je vila vystavěná v letech 1912 a 1913 podle návrhu Josefa Chochola opravdovým unikátem. Z jedné strany přímo sousedí s modernistickou Sequensovou vilou a na druhé straně na ni navazuje secesně klasicistní vila Na Libušince.

Vltavu přejdeme po železničním mostě, který je v současnosti vzhledem ke svému špatnému technickému stavu jedním z těch v Praze nejdiskutovanějších. Vždyť současné přemostění stojí pod Vyšehradem už od roku 1901, kdy nahradilo starší jednokolejný most z let 1871 až 1872. Výměna mostů byla ve své době promyšleným technickým krokem, nová stavba totiž byla umístěna v těsné blízkosti svého předchůdce, díky čemuž byla železniční doprava přes Vltavu přerušena na pouhé dva dny. Více o pražských mostech si můžete přečíst zde.

Malostranský hřbitov skrývá hroby Dientzenhoferů

Posledním dušičkovým zastavením je v současné době už nevyužívaný Malostranský hřbitov, který se, jakkoli tomu název nenapovídá, nachází na Smíchově, sevřený rušnými ulicemi Plzeňskou a Vrchlického. Malostranský se mu říká proto, že když byly po reformách Josefa II. zrušeny hřbitovy kolem kostelů a z hygienických důvodů se mohlo pohřbívat pouze mimo území obcí, vznikl tu na místě staršího morového pohřebiště nový hřbitov pro ukládání ostatků obyvatel právě Malé Strany, Hradčan, postupně se rozvíjejícího Smíchova a Košíř.

Pohřbívalo se zde necelých 100 let, tedy do roku 1884, přesto zde najdeme mnoho kvalitních sochařských děl, stejně jako hroby významných osobností. Mezi nimi nechybí barokní architekti Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové, malíř Antonín Mánes, průmyslník František Ringhoffer či pozdně barokní sochař Ignác František Platzer, který je rovněž autorem některých zdejších náhrobků. Najdeme zde i díla Václava Prachnera, z nichž nejvýznamnější je centrální litinový náhrobek zobrazující klečícího biskupa Leopolda Leonarda z Thun-Hohensteina. Josef Max vytvořil asi nejznámější zdejší náhrobek tříleté Anny Degenové, který má podobu kamenné „spící“ dívenky. Kolem něj vznikla legenda o malé dívce, jež se nedopatřením narodila s andělskou duší, a František Kožík ji zpracoval v knize Svatá holčička.

Hřbitovu několikrát hrozilo zastavění. V roce 1927 padla jeho severní část za oběť stavbě tramvajové linky na Plzeňské ulici, v roce 1953 pak byla při jejím dalším rozšiřování dokonce zbourána kaple sv. Rocha z roku 1703. Hřbitov také značně poničili vandalové a pozornost se k němu obrátila až po roce 2010, kdy vzniklo Sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova, které se o místo nejen stará, ale pořádá zde i komentované prohlídky a různé slavnosti, dokonce se tu hraje i divadlo. K zásadním pracím na obnově pohřebiště dochází až v posledních letech a sdružení při nich spolupracuje se Správou pražských hřbitovů. 

Kultivace a zkrášlování by ovšem nemělo minout ani ostatní místa věčného odpočinku. Ředitel hřbitovní správy Martin Červený nám povídal o tom, jak chce Praha pohřebiště víc otevřít veřejnosti a bořit stereotypy, že mezi náhrobky a pomníky musí vládnout smutek a deprese. Takže by brzy mohlo být o důvod víc, proč se o podzimních večerech vydat brouzdat mezi lampy, svíčky a pomníky.