Trasa: Smíchov, Malvazinky, Dívčí hrady, Zlíchov


Délka trasy: 10 kilometrů (3 hodiny pěšky)


Přístupné pro: pěšky


Trasa

Od stanice metra Anděl se vydejte přes ulici Radlickou a vzhůru sadem Na Skalce. Ten vás dovede na okraj rozlehlého parku Santoška, nacházejícího se na území bývalé stejnojmenné usedlosti. Původní vinice zde po polovině 19. století nahradila rozlehlá zahrada, kterou v roce 1907 zakoupila obec Smíchov a zpřístupnila ji veřejnosti. Brzy, již počátkem 20. století, ale část zeleně musela ustoupit výstavbě rozrůstajícího se města. V té době tu vznikly také dva kostely. Nižší z nich je českobratrský evangelický sbor J. A. Komenského z roku 1930 podle projektu Filipa Křížka. Budovu ve funkcionalistickém stylu poznáte podle širokého schodiště a kalichu zdobícího střechu. Sousední, rovněž funkcionalistickou budovu Husova sboru od architektů Sobotky a Vachaty z roku 1935 rozhodně nepřehlédnete díky její 21 metrů vysoké štíhlé hranolové věži s bočními podlouhlými okny.

Park Santoška ukrývá pozůstatky barokní zahrady

Dnešní park se vzrostlými stromy je pozůstatkem zahrady v okolí barokní viniční usedlosti Františka Viléma Sonntaga, právníka knížete Schwarzenberga, který za své služby obdržel právě toto území. Zahrada bývala zdobena barokními plastikami, které ve 2. polovině 18. století vytvořil Ignác František Platzer, známý například jako autor vstupní brány na První nádvoří Pražského hradu. Z jeho díla se na Santošce dodnes zachovala jen pískovcová socha ležící Flory a sousoší puttů‎ na vstupní bráně.

Parkem vystoupejte vzhůru k usedlosti a od ní dále nahoru na Paví vrch. Tady si všimněte funkcionalistické Říhovy vily, kterou na místě s výhledem na Prahu pro vlastní rodinu navrhl architekt Josef Karel Říha, známý například jako projektant budovy Báňské a hutní společnosti ve Vladislavově ulici (scéna divadla Komedie) či obchodního domu Ferra na Florenci. Opuštěný dům je dnes v zanedbaném stavu. Protější honosná klasicizující Krulišova vila bývala sídlem uhlobarona Otokara Kruliše-Randy. Během Pražského povstání se zde ukrývaly jednotky SS, po válce pak byl objekt znárodněn a nacházely se zde rušičky zahraničního rozhlasového vysílání. Dnes je budova i se zahradou obehnaná plotem, protože zde sídlí Ministerstvo vnitra. Pod tímto oploceným areálem si pak můžete užít krásnou vyhlídku na centrum Prahy.

Kolem Václavky a Helenky k Winternitzově vile architekta Loose

V objevování zajímavých vil pokračujte na křižovatce ulic Nad Santoškou a Na Václavce, kde přecházela smíchovská zástavba činžovních domů do bohatší vilové čtvrti. Ta odsud pokračovala vzhůru na kopec a nabízela tak pěkné výhledy na pražské panorama. Hned vedle sebe tu stojí rovnou dva pozoruhodné objekty. Historizující novorenesanční vila Václavka z roku 1905 byla za první republiky vyhlášeným pohostinstvím, konala se tu například i představení ochotnického divadelního spolku. Fasáda budovy je zdobena mnoha sgrafity s náměty z české historie, nalézt zde můžete Přemysla Oráče s kněžnou Libuší nebo třeba knížete Břetislava. Autorem stavby byl Alois Korda, který navrhl také sousední vilu Helenka, doplněnou secesní výzdobou od malíře Františka Koblihy.

Opravdový architektonický skvost najdete v nedaleké ulici Na Cihlářce. Je jím Winternitzova vila, dílo funkcionalistického architekta Adolfa Loose, známého jako autora slavné Müllerovy vily. Třípatrový dům nezapře Loosův způsob členění vnitřního prostoru, takzvaný raumplan. Hlavním prostorem je obytná hala, na kterou navazuje vyvýšená jídelna a menší obytný pokoj, v prvním patře pak byly pokoje jednotlivých členů rodiny a ve druhém bydlelo služebnictvo. Dům si nechal v letech 1931–1932 postavit právník Josef Winternitz, jeho rodina zde ale bydlela pouze devět let, poté dům zabrali nacisté. Do rukou Winternitzových potomků se vila vrátila až v 90. letech, kdy prošla rozsáhlou rekonstrukcí a od roku 2017 je otevřena veřejnosti. Navštívit ji můžete v rámci komentovaných prohlídek, při různých kulturních akcích anebo si o ní třeba můžete přečíst něco více v naší rubrice Různé pod tagem Moje osobní ikona.

Hřbitov Malvazinky jako galerie soch

Dále pokračujte ulicí U Smíchovského hřbitova, z níž nahlédněte do ulic maličkých řadových domků bývalé kolonie Malvazinky (ta se nacházela mezi ulicemi Xaveriova a Přímá a na druhé straně mezi ulicemi Malá Xaveriova a Pravoúhlá). Pak už dorazíte ke Smíchovskému hřbitovu, který bývá nazýván Malvazinky; nachází se totiž na místě bývalých vinic a usedlosti malostranského měšťana Tomáše Malvazyho. Hřbitov zde byl založen v roce 1876 po zrušení původního smíchovského pohřebiště a v současnosti patří s rozlohou necelých 8 hektarů mezi největší pražské hřbitovy. 

Dominantou hřbitova je novorománský kostel sv. Filipa a Jakuba. V jeho arkádách jsou umístěny sochy apoštolů, pravděpodobně od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, které sem byly přesunuty ze zbořeného kostela na dnešním Arbesově náměstí. Cennými plastikami jsou doplněné také mnohé náhrobky. Například pomník obětem Pražského povstání zdobí bronzová socha od Ladislava Šalouna, významné osobnosti secesního symbolismu a autora mnoha monumentálních plastik, mezi nimiž vyniká pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí. U vstupu na hřbitov se pak nachází raně barokní sloup se slunečními hodinami. Jde vlastně o jakousi galerii sochařských děl pod širým nebem, jak o hřbitovech hovoří i ředitel jejich správy Martin Červený.

Dopravní uzel na Radlické

Od hřbitova se vydejte dále k zastávce metra Radlická, která vznikla spolu s plaveckým bazénem a autobusovým terminálem v 80. letech 20. století jako součást prodloužení linky B na Jihozápadní Město. V souvislosti s výstavbou sídlišť na Stodůlkách, v Nových Butovicích a na Lužinách byla tato linka metra vedena ze Smíchovského nádraží dál, až do Nových Butovic. Vzhled nástupiště na Radlické určuje obložení stěn skleněnými deskami. Stanice má jeden polozahloubený vestibul s otevřeným atriem, zdobeným abstraktní plastikou Vztah přírody a techniky od malíře a sochaře Zdeňka Hoška. Výstavbě padla za oběť většina starých Radlic. V těsné blízkosti zastávky se z nich ale zachovala barokní kaple sv. Jana Nepomuckého se sochou světce. 

Na počátku nového tisíciletí pak byl v sousedství stanice dostavěn administrativní komplex ústředí banky ČSOB, s 55 000 metry čtverečními kancelářských prostor vůbec největší komplex administrativních budov v České republice. Autorem návrhu původní budovy z roku 2006 byl architekt Josef Pleskot (známý například revitalizací Vítkovických železáren), v roce 2019 pak byl komplex rozšířen o druhou budovu, navrženou ateliérem Chalupa architekti. Budovy využívají různé druhy ekologických řešení včetně geotermálních vrtů či zavlažování dešťovou vodou. Jejich střechy jsou pokryté zelení, která jednak slouží k odpočinku zaměstnanců, zároveň si klade za cíl pohledové splynutí budov s okolní přírodou. V souvislosti s výstavbou administrativních budov byla na Radlickou prodloužena tramvajová linka a uvažovalo se dokonce o vybudování lanovky, která by spojovala stanici metra s nedalekými Dívčími hrady.

Na Dívčí hrady za koni Převalského

Z Radlické se vydejte na opačnou stranu údolí na Dívčí hrady, poslední nezastavěný pražský vrcholek, jehož název odkazuje k legendě o dívčí válce. Podle Aloise Jiráska si tu ženy postavily tvrz s výhledem na Vyšehrad, kde byli opevnění muži. Zřícenina Dívčích hradů je na kopci dodnes patrná. Nedaleko se pak nachází vodárenský areál určený pro zásobování Jihozápadního města, který nepřehlédnete díky vodárenské věži, navržené v roce 1976 architektem Karlem Hubáčkem, autorem televizního vysílače na Ještědu. Ještě v polovině 20. století se uvažovalo o zastavění Dívčích hradů, nakonec ale zůstal kopec porostlý zelení, jak se můžete dočíst v další z našich procházek, která tudy prochází z Braníka do Jinonic.

Od letošního jara obývají rozsáhlou náhorní pláň koně Převalského. Zoo Praha tu pro tyto kopytníky upravila výběh, po jehož obvodu najdete tři pozorovatelny s bezbariérovým přístupem. Nechybí ani dřevěná budova pro ustájení koní podle návrhu architektonického studia ARW pb. Jedna z vyhlídek je vyvýšená, poskytne tak rozhled nejen na zvířata, ale také na pražské panorama. Když budete mít štěstí, můžete tu spatřit pasoucí se stádo čtyř klisen, k nimž by časem měl přibýt ještě hřebec. Dojděte až k vrcholku kopce Děvín a k vyhlídce nad Hlubočepskými plotnami, odkud je vidět daleko do údolí Vltavy i na protější břeh na Vyšehrad, Podolí a Braník. Odtud pak vede cesta strmě dolů do Hlubočep a ústí na počátku Prokopského údolí.

Pod oblouky „Pražského Semmeringu“ ke zlíchovskému kostelu

Tady si můžete ještě pár kroků zajít ke skalnímu jezírku v bývalém lomu, pak ale nezapomeňte zvednout oči vzhůru k mohutným obloukům viaduktu tzv. „Pražského Semmeringu“. Tyto kamenné železniční mosty jsou přes 20 metrů vysoké a lidem tak připomínaly rakouskou horskou trať Semmering mezi Vídní a Štýrským Hradcem, podle níž získaly svůj název. Vystavěny byly v letech 1870–1872 jako součást jedné z větví takzvané Buštěhradské dráhy, která zásobovala Prahu dřevem z křivoklátských lesů a uhlím z Kladenska. Trať musí v úseku ze Smíchovského nádraží do Hostivic překonat velké převýšení, proto je vedena obloukem po dvou vysokých mostech. Přímo nad sebou budete mít severozápadní viadukt, a když se vydáte kolem hlubočepského nádraží směrem na Smíchov, brzy podejdete i pod vyšším viaduktem jihovýchodním.

Za ním už se na ulici Hlubočepské připojíte k tramvajové trati, podél níž dojdete k cíli dnešní vycházky, zlíchovskému kostelu sv. Filipa a Jakuba. Ten nejspíše znáte z pohledu z vlaku jedoucího směrem na Beroun. Ačkoli z trati působí, jako by stál na vysoké skále, dorazíte k němu pohodlně z ulice Na Zlíchově. Barokní kostel byl na počátku 18. století vystavěn na místě románské a později gotické kaple. Ještě se ohlédněte na skály nad svou hlavou, na nichž jste před chvílí stáli, a pak už se z nedaleké tramvajové zastávky můžete vydat zpátky na Smíchov.