Petra Sobočíková
Labská filharmonie

Barevné kontejnery a zástupy jeřábů na pravoboku, silueta slavné čtvrti St. Pauli na levoboku. Vlny Labe dravě olizují kovové tělo naší lodi. Nächster Hält – Fischmarkt! Postupně se většina cestujících na palubě přesouvá k zábradlí na přídi lodi a vytahují své telefony. Hladina řeky se před námi dramaticky zvedla. Za pár minut budeme vystupovat u hamburské filharmonie.

Takhle z lodi by se skutečně mohlo zdát, že budova Labské filharmonie je pouze další z vln, která vyrostla na jedné z budov bývalého přístavního skladiště hamburské čtvrti Hafen City. V bezmála čtyřiceti metrech nad zemí, na střeše původního skladiště kakaových bobů, se vlní jednotlivé panely skleněné nástavby. Dle počasí a světelných podmínek mění barvy a skoro by se mohlo zdát, že se skutečně snaží splynout s hladinou řeky Labe, která ji na nejzazším cípu nově se rozvíjející části města ze tří stran omílá. Za slunečných dní se jasně třpytí jako odraz na hladině, ale když se obloha zatáhne, potemní stejně jako voda v korytu řeky a splyne s okolními fasádami kancelářských budov. 

Sto deset metrů vysoká multifunkční budova na lichoběžníkovém půdoryse v sobě kromě dvou sálů a zázemí pro filharmonii, ukrývá i hotel s restaurací, bytové jednotky či volně přístupnou vyhlídkovou terasu. Návrh z pera dvojice švýcarských architektů Herzog a de Meuron se stal ikonou Hamburku. Ve světě ale není známá jen pro svůj architektonický výraz, ale i proto, že se její stavba skoro třikrát prodražila a datum jejího otevření se z roku 2010 postupně posunulo o sedm let. A to nejen vlivem ekonomické krize, ale i místním podmáčeným terénem a stavem původní cihlové budovy.

Jeřáb stojící na nábřeží po boku Elphie, jak ji tu familiárně říkají, dává jasně najevo, že kontext bývalého přístavního skladiště se nikdo nesnažil popřít. Režné zdivo s minimalistickým nápisem „Elbphilharmonie“ vévodí celému vstupnímu předprostoru a až zde pochopí návštěvník měřítko celé stavby. Při pohledu vzhůru odděluje staré od nového linie terasy na střeše cihlového soklu. Tam přes den míří většina návštěvníků. Dvojice eskalátorů jich tu denně vyveze tisíce do foyer zalité denním světlem. Atypicky zvlněná fasáda, která jej vymezuje, značí úroveň nové části. Možností je tu několik. Občerstvení v malém bistru, nákup suvenýrů nebo procházka po venkovní terase nabízející výhled na staré město, rostoucí čtvrť Hafen City, přístav s jeřáby a na jejímž konci se otevírá pohled jako z kapitánského můstku po proudu Labe skoro až k Severnímu moři. 

To nejdůležitější ale ještě čeká ve vyšších patrech. Velký koncertní sál. Byť prostorově velkorysý, svým výrazem neokázalý vestibul pro diváky je rozložen do různých úrovní spojených sérií schodišť. Největší ozdobou je tu všudypřítomné denní světlo a rozdílné scenérie hanzovního města, jejichž atmosféra se mění každou minutou spolu s pohybem slunce. Speciálním zážitkem je vystoupit před samotný fasádní plášť na jeden z balkónů a chvíli se vznášet nad hladinou řeky. 

Sál se nese v barvě slonové kosti. Zaujme nejen akustickým povrchem, který připomíná lastury s občasným perforováním. Sekce na sezení jsou uspořádány ze všech stran jeviště podobně jako v berlínské filharmonii od Hanse Scharouna, takže žádný z diváků nesedí od hudebníků dále než třicet metrů. Jednotlivé úrovně hlediště jsou propojeny krátkými schodišti tak, že je v podstatě možné obejít celý sál odshora až dolů jako po tobogánu. Každá část je o velikost pár desítek sedadel, což zvláštním způsobem vytváří intimnější atmosféru mezi lidmi, které pojí společná záliba v hudbě.

Umístit sál v sousedství třetího nejrušnějšího přístavu v Evropě, kde se každou chvíli ozývají klaksony nejen nákladních lodí si vyžádalo specifické technické řešení. Sál má dvojitou obálku, přičemž vnitřní vrstva je od zbytku konstrukce budovy oddělena více než třemi stovkami velkých pružin. Architekti Herzog a de Meuron se spolu s japonským expertem na akustiku Yasuhisa Toyotou mimo jiné rozhodli obložit stěny sálů deseti tisíci sádrovláknitými deskami s plastickým povrchem. Tato bílá kůže, jak ji společně nazývají, se střídajícími prohlubněmi a výstupky zajišťuje stejný, čistý zvuk pro všechny posluchače v sále. 

Elphie stojí za návštěvu, ať už kvůli samotné hudbě či krásnému prostředí. Ač byla dlouhou dobu vzhledem ke své ceně i průtahu stavby poměrně kontroverzní, dnes, tři roky od svého otevření je neoddiskutovatelným symbolem a chloubou města. K vytvoření kladného vztahu Hamburčanů k budově filharmonie zajisté přispěl fakt, že tu každý může mít pocit, že mu tak trochu patří. Všem stejně, bez výjimky, bez ohledu na finanční možnosti. Prakticky denně je možné nechat se vyvést na terasu, pokochat se výhledy na město a říct – byl u jsem v Elphie. To, že není jen nepřístupným kolosem uprostřed města, ale stala se alternativním veřejným prostorem určitě pomohlo k jejímu rychlému přijetí. O tom svědčí i fronta na vstup na zmíněnou terasu tvořící se každý den před vchodem. Tam samozřejmě stojí z velké části i turisté, na které lákadlo bezplatné návštěvy platí dvojnásob. 

Hamburk je přístavní město, které utrpělo mnoho ran během druhé světové války a posledních několik desítek let je postupně léčí a zaceluje. A taky vnáší nový život do již nevyužívaných doků. Novostavby nejen v Hafen City pravidelně vzcházejí z architektonických soutěží a stále přibývají další. Městu ale dlouho chyběla nějaká Eiffelovka Paříže, či Big Ben Londýna. Stavba, která na pohlednicích doplní panorama jeřábů v přístavu a udělá německou metropoli možná trochu turisticky atraktivnější. Není to zřejmě prvoplánovou ambicí Hamburku stát se hvězdou na mapě cestovního ruchu a zvýšený zájem může do budoucna samozřejmě přinést nechtěné přetížení centra turisty. Na druhou stranu, Elphie alespoň trochu odlehčuje starému městu kolem jezera Alster a i díky ní je na nábřeží Labe stále živo. 

Jak velkým přínosem nakonec pro Hamburk z tohoto pohledu bude, ukáže až čas. Ovšem s přihlédnutím na měsíce dopředu vyprodané lístky na koncerty, je asi důležitější vnímat budovu Labské filharmonie jako svatostánek hudby odpovídající vysoké životní a kulturní úrovni města než jako turistické lákadlo.

Klepot podpatků z předsálí už vystřídalo lehce napjaté ticho. Dokáže laik vůbec ocenit slibovanou kvalitu zvuku? Čekáme na příchod muzikantů a první tóny. Ty okamžitě nechají rozplynou všechny pochyby. Hudba je nějaká měkčí než obvykle, jako kdyby vás zabalili do plyšové deky a nechali odpočívat. Tak působí melodie linoucí se z nástrojů hudebníků. Bez dozvuku či ozvěny, přesný začátek i konec, jako když zmáčknete play. Mimo to je tu velmi klidná a uvolněná atmosféra stejně, jako byla cítit před pár desítkami minut v předsálí. Možná je to vyšších věkovým průměrem návštěvníků v sále nebo skleničkou vína před koncertem, skoro se ale zdá, že nás dvojité dveře oddělily od zbytku světa a teď existuje jen hudba.

Autorkou textu je Petra Sobočíková.

Tento text je prvním ze série článků s názvem Moje osobní ikona, které píší fanoušci architektury. Vychází z přednášky Karolíny Vránkové s názvem Jak psát o architektuře.

související

Ahoj! V září 2022 jsme spustili základní verzi nového webu. Před spuštěním jsme provedli uživatelské testování, ale to pravé uživatelské testování je to, které probíhá právě teď.

Budeme rádi, když se dozvíme, jak se Ti web používá, jestli Tě napadá, jak ho vylepšit nebo Ti na něm něco chybí, případně pokud narazíš na nějakou chybu. Děkujeme!

Dej nám feedback →