Jedním z nich je Comillas, na první pohled nenápadné městečko na severu země, kde se nachází hned několik modernistických staveb včetně letní rezidence El Capricho, raného díla samotného Antonia Gaudího. On sám v Comillas nikdy nebyl, přesto tu jen pár let po své promoci dokázal vytvořit originální stavbu propojující architekturu a vášně investora, a z domu udělal doslova hudební nástroj a jednu z ikon města.

Comillas pro mě byl jednou ze zastávek při solo putování severem Španělska. Snad za to mohlo i slunečné počasí a svěží vánek, ale hned se mi tu zalíbila příjemná atmosféra malého města, která ve mně vyvolala nostalgii prázdnin u babičky a sen o vlastní chatě u moře.  Leží na pobřeží oceánu v Kantábrii, kde je drsné podnebí a kam proto v porovnání s jihem země jezdí o mnoho méně turistů a má jen o něco více než dva tisíce obyvatel. Během dvou dekád na konci 19. století se stal rájem modernismu a to díky muži jménem Antonio Lopéz y Lopéz, jenž se zde v roce 1817 narodil. 

Antonio patřil mezi tzv. indianos, což byli Španělé převážně ze severu země, kteří opustili svou vlast a vyjeli do Ameriky za štěstím a bohatstvím. Usazovali se hlavně na Kubě a v Portoriku, kde se zabývali obchodem s tabákem, textilem, potravinami a bankovnictvím. Antonio se na Kubu vypravil, když mu bylo teprve 14 let, jeho cesta o několik let později zpět domů vedla ale do Barcelony. Oženil se totiž s dcerou významné katalánské rodiny, což mu finančně pomohlo k rozvoji podnikání. Záhy se stal jedním z nejbohatších mužů Španělska a díky svému vlivu a náklonnosti monarchii mu byl v roce 1878 jako vůbec prvnímu udělen titul Markýz z Comillas. V Katalánsku se právě začal rozvíjet modernismus a díky Antoniovi, který v Comillas inicioval a financoval stavbu několika budov, se rozvinul i do Kantábrie. Markýz na stavbu své velké rezidence Palacio Sobrellano v roce 1881 povolal architekta jménem Joan Martorell i Montells, učitele Gaudího. K paláci náleží i rodinná kaple, kam jsem se po návštěvě paláce vypravila také a kde jsem se s Gaudím jako designérem vnitřního vybavení setkala poprvé.

Palác stojí na kopci a je jednou z dominant města, pár kroků od něj v kaštanovém háji jsem pak objevila nejvýznamnější doklad tvorby architekta v Comillas jménem Casa El Capricho, v překladu slunečnice.  Jedná se o letní sídlo pro svobodného mládence jménem Máximo Díaz de Quijano, příbuzného Antonia, pro nějž Gaudí vytvořil dům odpovídající charakteru a životnímu stylu investora. Gaudí dům koncipoval ve stylu své rané tvorby, alternuje tu mezi orientalismem a španělskou středověkou architekturou a definuje svůj vlastní eklekticismus. Jako každé Gaudího dílo přitahuje pozornost, na první pohled zaujme pevnostní ráz, barevná fasáda ozdobená pestrobarevnými kachličkami se slunečnicemi a minaret. Nechat se unést jen fasádou by v tomto případě byla škoda, promyšlenost celého konceptu odhaluje ještě více interiér. Slunečnici, která není lokální rostlinou, nenajdeme pouze na fasádě. Gaudí jako milovník přírody do ní stylizoval i dům. Tak, jak se květina otáčí za sluncem, tak architekt koncipoval rozmístění místností s ohledem na činnosti během dne. Na jih vede hlavní ložnice a skleník, sloužící zároveň jako tepelný regulátor pro ostatní místnosti, na sever je orientován třeba sál a jídelna. Celý prostor na mě působil velmi vzdušně a díky přítomnosti rostlin a propojení s přírodou i harmonicky. 

Máximo si ze zahraničních cest dovážel exotické rostliny, proto ocenil skleník přímo v domě. Miloval ale i hudbu, jež se stala inspirací i samotnému architektovi. V interiéru jsou dochované dekorace jako vážky s kytarou a ptáčci s varhany na vitrážích, vrcholem propojení architektury a hudby jsou ale okenní křídla. Díky promyšlenému mechanismu protizávaží při otevíraní a zavíraní vydávají příjemné zvuky, které mi připomněly tóny houslí. Dům je tedy zároveň i hudebním nástrojem a sám hraje. Byl to neopakovatelný moment, když nám průvodce tuto schopnost domu předvedl, a já jsem se zatajeným dechem opět musela smeknout před Gaudího genialitou.

Gaudí začal na domě pracovat v roce 1883, jen pět let po ukončení studia. V tom samém roce dostal zakázku i na rezidenci Casa Vicens v Barceloně a stal se hlavním architektem katedrály Sagrada Familia. Některé prvky u El Capricho se s Casa Vicens shodují, ale v Comillas se musel vyrovnat jak s nehostinným oceánským podnebím, tak se svažitým terénem. Obojí využil ve svůj prospěch a přizpůsobil tomu logiku domu.  Z části, která je umístěna níže, se vstupovalo do servisních místností v suterénu, ze zahrady na druhé straně pak reprezentativním vstupem mezi dekorovanými sloupy podpírajícími minaret do prvního patra a společenské části. Nejvýše umístil architekt ložnice a vstup na minaret a terasu. Rozdělení pater reflektuje i výběr fasády, nejníže je kámen, nad ním se střídají cihly a horizontální pruhy kachliček se slunečnicemi, nejvyšší patro je obklopeno kachličkami kompletně. Na domě jsou i malé balkony s kovovým zábradlím přizpůsobeným do tvaru laviček. Až se nechce věřit, že Gaudí do Comillas nikdy nezavítal. Realizaci měl v letech 1883–1885 na starosti jeho kolega a přítel Cristóbal Cascant dle detailních návrhů a modelů. Máximo si bohužel život ve vile nestihl užít, zemřel totiž v roce jejího dokončení. Jeho hrobka je umístěna na místním hřbitově a je dílem Lluíse Domènech i Montanera, dalšího významného katalánského architekta.

Dnes je El Capricho otevřené veřejnosti a sami se tak můžete přesvědčit o důmyslnosti celé stavby a zaposlouchat se do jejích tónů. Gaudího modernismus je o detailech a na ty kolikrát v nahuštěných barcelonských památkách nedostanete čas a prostor. Tady spěchat nemusíte. I když je pro Comillas modernismus turistickou atraktivitou, stále představuje alternativu pro ty, co vyhledávají komornější prostředí a zajímají je ještě neobjevená díla. Nutno však podotknout, že sem míří spíše lokální turisté, proto se tu znalost španělštiny hodí. Jednoduše se vám zde pak může stát, že se na prohlídce nějakého místa ocitnete sami, což jsem zažila v modernistické univerzitě. Comillas je o zpomalení, o toulání se městem a objevování všech pokladů a památek jak od Antonia Gaudího, tak od dalších architektů této epochy.

Tento text je prvním ze série článků s názvem Moje osobní ikona, které píší fanoušci architektury. Vychází z přednášky Karolíny Vránkové s názvem Jak psát o architektuře.