Zatímco za převážnou část hmotného odkazu minulosti zámku nese odpovědnost rod Nosticů a rozmary 20. století, současná tíha zodpovědnosti za osud památky leží na bedrech pana inženýra Oldřicha Peška – nynějšího majitele zámku. Právě na něm záleží, jak se vypořádá s problémy a jestli vyzdvihne hodnoty, které zámku přinesla minulá staletí.

Na tyto otázky se snaží najít odpovědi i dvě studentky architektury z pražského ČVUT, které se zabývají zámkem v rámci svých diplomových prací. Aby mohly zpracovat své zadání, musí se nejdřív zamyslet nad historií zámku, a to by jim mělo usnadnit nalézt odpovědi na to, co si s ním alespoň v teoretické rovině počít do budoucna.

Důvod velkolepé přestavby, která zásadně ovlivnila současné vzezření zámku, je známý. Za značnou část z toho, co dnes na zámku stojí za pozornost, je zodpovědný Kryštof Václav Nostic (1648-1712) z rokytnické větve Nosticů. Během svého života investoval do přestaveb a budování zámku s jediným záměrem, a to dokázat svou movitost, a být tak přijat u Vídeňského dvora.

K tehdejšímu zlepšení titulárního postavení bylo samozřejmě nutno splnit i další předpoklady, jako například dokázat starobylost rodu a být angažován v panovnických službách. Jen panovník totiž disponoval právem udělovat vyšší šlechtické tituly a tím umožnit sociální vzestup rodiny.

Během celého svého života zastává Kryštof Václav mnoho významných administrativních funkcí v rámci Slezska, jsou to ale funkce, které jej váží k místu, a tak se mu dlouho nedaří dostat panovníkovo povolení pro odjezd do Vídně. Přesto během let pomalu povyšuje. V roce 1675 dosahuje statutu hraběte Koruny České, roku 1692 je titulován říšským hrabětem.

Během celé druhé poloviny 17. století obrací svou pozornost ke statkům ve Slezsku. Zejména k panstvím Lobris (Luboradz) a Neuland (Nowy Lad). Jako doklad movitosti ale potřebuje panství v Českých zemích, a tím je právě Rokytnice. Jejímu formálnímu významu přikládá velký důraz a vždy ji uvádí na prvním místě svého dlouhého lokativu.

Poté, co dokončí modernizaci zámku v Lobrisu i Neulandu, se nakonec ke sklonku života a počátkem 18. století věnuje i Rokytnici. Pouští se do rozsáhlé rekonstrukce čtyřkřídlého zámku a pod vedením italského architekta Carla Antonia Reiny zde dává vystavět honosný sál „ctností“ a přestavuje západní a severní křídlo zámku, kde nechává vybudovat konírny. Při rekonstrukci rokytnického zámku, stejně jako svých slezských sídel, uplatňuje poznatky, které získal na cestě do Nizozemí roku 1705. Roku 1710 je s rekonstrukcí hotov. Bylo by odvážné tvrdit, že tato rekonstrukce k jeho titulárnímu postupu přispěla, ale provádí ji právě s tímto záměrem, a shodou okolností je ještě téhož roku císařem Josefem I. jmenován členem panovníkovy tajné rady. Kryštofův sen je splněn: konečně se stěhuje do vytoužené Vídně. Ze svého úspěchu se ale netěší dlouho, umírá rok na to. Výsledků nákladné zámecké rekonstrukce si tedy příliš neužil.

Rokytnická větev Nosticů nakonec zámek vlastnila a užívala až do 20. století, kdy se osudy zámku značně zkomplikovaly. Roku 1945 byl zámek Nosticům zkonfiskován jako německý majetek. Zámek ztratil svoji funkci a během celé druhé poloviny 20. století žádnou důstojnou nenašel. Vystřídalo se zde ředitelství státního statku a středisko ČSD. Od počátku 90. let byl zámek prázdný po dobu téměř dvaceti let.

Na podzim 2019 obě studentky prochází zámkem s jeho novým majitelem – inženýrem Oldřichem Peškem, který vlastní zámek od roku 2011 a postupně se jej snaží rekonstruovat. 

Pan Pešek má jasno: chce obnovit prostory zámku podle dochovaných inventářů z roku 1850. Slavnostní sál by rád využíval pro pořádání svateb a v přízemí si chce zařídit menší prostor pro sebe a svou rodinu. Plánuje otevřít zámek veřejnosti a prostory obnovené podle dobových inventářů využít jako prohlídkové trasy. 

Ostatně sám návštěvníky provází už dnes, i když je zámek z většiny prázdný. „Lidé někdy přijedou a ptají se mě, jestli tu je něco zajímavého. To jim pak říkám, že nic. Že tu nic za pozornost nestojí. Co bych jim měl také říci jiného? Všechno je tu přece zajímavé!“ čertí se. 

Prázdné místnosti skutečně na zajímavosti výkladu neubírají. Pán domu ročně zámkem provede na 600 návštěvníků, z nichž někteří vybydlené památky jednoznačně upřednostňují.

Nový zámecký pán má tedy o funkci a tedy i o budoucnosti zámku jasno. Naopak úkolem budoucích architektek bude ještě důkladně prošetřit mnohé další možnosti alespoň v teoretické rovině. Jejich badání není ale zaměřeno pouze na samotný objekt zámku. K tomu totiž vždy patřil hospodářský dvůr a zámecká zahrada. Zatímco ze dvora dnes už zbývají pouze trosky jednoho ze stavení, zahrada je dnes využívána jako městský park. Zámek zahrada a dvůr byly v minulosti jedním funkčním celkem, kde každá část byla závislá na těch ostatních. Současná rozdrobenost areálu a jeho různí vlastníci jsou jedním z problémů, které mladé architektky spatřují v problematice znovuoživení zámku.

Nakonec se opět vrací v úvaze o funkčním využití. Jedna ze studentek, Michaela Hablová, vidí možné využití zámeckého areálu takto: „V areálu bývalého dvora by bylo vhodné vytvořit objekty, které budou komunikovat se zámkem. Nabízí se vybudování ubytování pro návštěvníky zámku s restaurací. Aby současné novostavby mohly vhodně propojit celý areál s životem městečka, mohl by být hotel doplněn o bytový dům (či domy) s obchodním parterem.“

Holistický přístup, odhodlání nového majitele a úcta k minulému snad nakonec budou stačit k tomu, aby zajistily zámku důstojnou budoucnost. Nezbývá tedy než zámku popřát hodně štěstí.