Když člověk navštíví chrám Sagrada Familia a ostatní stavby od známého architekta Antoniho Gaudího, může si mylně namlouvat, že z Barcelony už viděl vše. Katalánsko vychovalo ale i jiné stavitele, kteří dokázali architekturu tohoto města pozvednout skoro až k oblakům.

Jedním z nich je Ricardo Bofill. Ten navrhl legendární Hotel W, který od jeho dokončení v roce 2009 neodmyslitelně patří do barcelonské scenérie. Dále je autorem Terminálu 2 barcelonského letiště. Na okraji města má svůj dům s kanceláří, kde dodnes žije a projektuje v prostorách staré cementárny. Proto se objekt jmenuje La Fabrica (v překladu továrna). Hned vedle ní vyčnívá obytný komplex s názvem Walden 7.

Dům z buněk, organismus z modulových kostek

Walden 7 není prototypem obytného domu, ale zato je učebnicovým příkladem projektu na téma „město v prostoru“. V roce 1975 byl postaven jako poslední ze šesti podobných budov, další například Barri Gaudí nebo Kafka’s castle, za účelem zajištění dostupného sociálního bydlení. Projekt byl protikladem ke komunálnímu bydlení poskytovanému v šedesátých letech španělskou armádou. Ricardo Bofill, tehdy začínající mladý architekt, chtěl experimentem zlepšit nedostatečnou kvalitu bydlení v té době. Jako základní stavební jednotku si se svým ateliérem vybrali modulové kostky – buňky, ze kterých je celý organismus – dům – seskládán. Buňka jako nejmenší možný obydlený prostor. Mimo prostorové uspořádání popsali charakteristické rysy uživatele, pro kterého muselo být bydlení cenově dostupné.

Ve Waldenu 7 dodnes lidé normálně bydlí. Někteří z obyvatel jsou dokonce potomky prvních nájemníků. Nejde však jen o bytové jednotky, ale také o společně sdílený prostor. Tím se budova liší od jiných stejné funkce. Propojení jednotlivých bytů bludištěm chodeb a spojovacích mostků, které ústí v množství balkónků, průchodů a terásek, je jedním z mnoha specifik. Prostor je definován výklenky, zákruty, kachličkami, zábradlím kopírujícím tvar schodiště. Typické jsou průhledy a objekty ve tvaru kvádrů a krychlí.

Dalším rysem jsou výtahy na klíč. Ty jsou jedinou možnou cestou na střechu. Na té se nachází dva plavecké bazény a kouty zeleně, kde je možné si hrát nebo se opalovat. Jak popisuje jeden z obyvatel, který nás provedl celým domem a vyvezl právě až na střechu: „*Strávil jsem v prostorách Waldenu celé dětství. Všichni jsme se tu znali a byli spíš jako rodina než sousedé.“ *Proto se v dospělosti rozhodl koupit dva byty. V jednom bydlí a druhý pronajímá.

Obytný prostor nebývalých rozměrů. 16-1100-446-5,3-8-88-00. Co je co?

Celkem 16 pater a 1100 modulových kostek, které objekt tvoří. Inspirací byla místní lidová architektura. Jednotlivé moduly jsou na sebe naskládány tak, aby se do budovy vešlo 446 bytů. Některé jsou menší jedno-modulové garsonky, jiné však můžou mít i dvě patra a skládat se z modulů čtyř. Kostky o hraně 5,3 metrů jsou na sebe vyskládány v 8 úrovních a každá buňka je mírně posunuta. To spoluvytváří charakteristický a unikátní vzhled. Kdybychom měli možnost se podívat na půdorys domu, mohl by nám připomínat digitálně psané číslo 88. To je způsobeno uspořádáním modulů kolem jakýchsi pěti nádvoří. Při posuzování západního náhledu můžeme rozpoznat dvě nuly (00). V budově jsou totiž zakomponovány dva průhledy, kterými je vidět skrz naskrz, a jsou vysoké několik poschodí.

Za stavbami Ricarda Bofilla ale nemusíte až do Španělska. Součástí plánu Nový Karlín jsou i přestavby budov Corso Karlín a obytného souboru Obecní dvůr v Praze. Bývalý průmyslový areál ČKD bylo třeba modernizovat a obtížnost spočívala v tom, že při změnách si budovy měly zachovat svého ducha místa, genius loci. Základní myšlenkou je spojení minulosti a budoucnosti, stejně jako tomu je u vlastního domu s ateliérem katalánského architekta La Fabrica v Barceloně. Dále pak je architekt autorem Fora Karlín a přestavby newsroomu vydavatelství Economia.

Sice máme Bofilla u nás v Praze, ale od projektu „města v prostoru“ uběhla řada let a nacházíme se v naprosto odlišném prostředí. Pražské stavby jsou navrženy tak, aby byla jejich historie spojena s dyzajnovým provedením, a aby byl podtržen kulturní význam a architektonické dědictví. Jak samotného Karlína, tak Prahy jako takové. I když je stále důležité spojení města s přírodou a historií, nejedná se o tak radikální stavby. Za těmi byste se měli vydat do Barcelony nebo na jiná místa ve Španělsku a opravdu se to vyplatí. Třeba se dokonce i na chvíli stanete součástí organismu a podíváte se dovnitř. Jen je potřeba respektovat soukromí obyvatel. Když se ale někoho zkusíte slušně zeptat, jestli by vás nepustil nahlédnout, možná vás překvapí komentovanou prohlídkou a nechá nakouknout i do svého bytu.

Hodně štěstí!