Na IPR, tedy přesněji na jeho předchůdce, jste nastoupili v době, kdy sídlil v Martinickém paláci. Jak se v takovém prostředí pracovalo?

Eva Smutná: Kde jsou fajn lidé, tam se vždycky dobře pracuje. Tahle instituce mě provází doslova celý život. Vznikla v roce 1961, když jsem se narodila, a pracovat jsem v ní začala v roce 1985 v Pařížské ulici, ještě pod názvem Útvar hlavního architekta (ÚHA), tehdy za pana profesora Borovičky. ÚHA zanikl v roce 1994 a byl přejmenován na Útvar rozvoje hlavního města Prahy. Přechodné období bylo také SURM (Sekcí URM MHMP). Martinický palác byl po rekonstrukci v letech 1967 až 1973 podle návrhu architekta Zdeňka Hölzela úžasný a pracovat v něm bylo velmi povznášející.

Karel Hák: Martinický palác měl obrovské kouzlo. Do práce jsem chodil z Klárova po starých zámeckých schodech. Budova sama o sobě byla nádherná. Sídlili jsme tam až do restitucí. Bylo to výjimečné prostředí, i když ne vždy úplně praktické.

Jiří Jaroš: Dnes jsme mnohem víc součástí města. Tehdy to bylo spíš odlehlé místo, trochu stranou běžného života.

Martin Fejfar: Bylo to noblesní, ale dost nekomfortní. Malá okna, v sálech se pořád svítilo, v zimě tam bývala zima. A praktické věci také nebyly ideální. Možnosti, kde se najíst, byly omezené, zvlášť když v 90. letech přišli turisté a ceny restaurací šly rychle nahoru. Dostávali jsme restaurační kupóny, což tehdy působilo skoro luxusně.

Jiří Čtyroký: Zlom přišel v roce 2007, kdy se Útvar rozvoje města pod vedením Bořka Votavy přestěhoval z Martinického paláce do areálu Emauz ve Vyšehradské ulici. V témže roce jsme se spojili se zrušeným Institutem městské informatiky Praha (IMIP), který se staral o digitální mapy. Najednou se začala mnohem víc rozvíjet práce s daty: vznikaly Digitální mapy Prahy, 3D model města, Geoportál. Z dnešního pohledu je úsměvné, jak jsme tehdy fungovali. Byla to ještě „dřevěná“ doba, zdaleka ne digitální. Když jsme se tehdy stěhovali, týden jsme v podstatě nepracovali a nikdo si toho ani nemusel všimnout, to teď nejde.

Marek Zděradička: Rok 2007 byl zlomový obecně. Začal platit nový stavební zákon, který přinesl nové nástroje územního plánování, jako jsou Územně analytické podklady nebo Zásady územního rozvoje. Právě tehdy se také rozhodlo o pořízení nového územního plánu Prahy. Obecně si myslím, že podobné změny, včetně stěhování, jsou pro instituci zdravé. Udržují ji v kondici, nutí ji se proměňovat a nezakrnět.

Jaké projekty se začaly plánovat už v 90. letech a teď se staví?

Marek Zděradička: Jedním z projektů, u kterého jsem byl opravdu od začátku až do konce, je prodloužení metra A do Motola. Už na začátku tisíciletí vznikla srovnávací studie, jestli má na letiště vést železnice, nebo metro. Vyšla z ní železnice, ale my jsme pak dostali za úkol rozpracovat variantu metra. Vznikly čtyři varianty, kde jsem si vtipně zakódoval své jméno, varianty se jmenovaly ZDER. Varianta Z šla na Zličín, D před Dědinu, E po Evropské a R, která je zčásti postavená, šla přes Ruzyni. Nikdo to tehdy neprokoukl. Nakonec se trať prodloužila z Dejvické do Motola o stanice Bořislavka a Nádraží Veleslavín (tedy spojení na letiště), Petřiny a Nemocnice Motol v roce 2015. To je na pražské poměry vlastně docela rychlý projekt. Na rozdíl od železnice na letiště, která se řeší dodnes.

Podobný příběh je tramvaj do Suchdola. Pracujeme na ní od roku 2003, dnes existují desítky variant a projekt míří do procesu EIA (pozn. red. posuzování vlivů na životní prostředí). Možná se začne stavět během pár let. Ale je to přesně ten typ práce, kde člověk potřebuje hlavně trpělivost.

Eva Smutná: Především dopravní stavby. Už na ÚHA byli úžasní specialisté na dopravu, kteří jí věnovali pozornost z hlediska strategického plánování, jako jsou trasy metra, dopravní okruhy nebo tramvajové tratě. Zajímavé byly diskuze nad Městským okruhem a výběrem mezi názvy tunelu – Hanou, Danou a Blankou.

Jiří Jaroš: Devadesátá léta byla doba velkého přehodnocování. A to nejen v dopravě. Typickým příkladem je Městský okruh. Původně měl vést po okraji Stromovky a rušit železniční trať. Když se trasa změnila a šla do tunelu Blanka, umožnilo to zachovat spojení na Kladno a letiště a zároveň otevřít celé území Holešovice-Bubny pro nový rozvoj. Podobně to bylo na Smíchově. Odklonění okruhu do tunelů uvolnilo velké plochy, které se dnes zastavují. Už v 90. letech tam vznikaly první urbanistické studie, i když dnešní podoba je samozřejmě jiná.

Důležitým tématem byl také rozvoj sítě metra i tramvajových tratí. Například linka D se v zásadě hledala už tehdy v podobě, v jaké se dnes začíná stavět. V 90. letech výstavba metra nepostupovala špatně, ale dlouho se nedařilo realizovat projekty tramvajových tratí. Teprve nedávno byla zprovozněná trať do Slivence a obnovená trať na Pankrác; aktuálně se staví do Malešic, na Václavském náměstí nebo vede přes nově otevřený Dvorecký most.

Martin Fejfar: V souvislosti se změnou politického režimu po roce 1989 dramaticky narostla automobilová doprava a devadesátá léta byla do velké míry hledáním nového dopravního skeletu. Vznikalo množství variantních studií, často bez jakékoliv participace, která tehdy téměř neexistovala. Když se ozvala veřejnost, reagovalo se spíše dodatečně.

Z pohledu zelené infrastruktury se ale za poslední dekády podařila celá řada krajinářských i ekologických projektů. Významně se zlepšila péče o pražské lesy, revitalizovaly se potoky, například potok v Šárce, potoky v retenční nádrži Čihadla, několik úseků Rokytky a Říčanky, potok v Lipencích, rybníky i celé části krajiny na okraji města. Povedlo se několik hezkých revitalizací parků, jako je Stromovka, Vítkov, Letenské sady a Petřínské sady. TSK se postupně daří doplňovat stromy a stromořadí do pražských ulic. To je ale spíš záležitost především poslední dekády.

Jiří Čtyroký: Velká proměna se odehrála i v tom, jak se plánování zpřístupnilo veřejnosti. Po dokončení územního plánu byl problém dostat informace ven. V roce 2004 se nám podařilo dát územní plán na internet, o rok později vznikl GeoReport, v roce 2011 Geoportál a od roku 2015 otevřená data. Dnes je samozřejmé, že veřejnost má přístup ke stejným informacím jako úředníci. Tehdy to byla malá revoluce, zpočátku jsme sklízeli spíš kritiku. Ten trend je ale neúprosný. Dnes už si bez něj nikdo plánování neumí představit.

Marek Zděradička: Já hrozně rád vzpomínám na Adrianu Krnáčovou. Vždy z legrace říkám, že to byl poslední pražský primátor, co měl koule. Některé věci by bez silného politického vedení nevznikly, třeba úpravy a přechody na Karlově náměstí, které se řešily dlouhé roky. Ona je dokázala prosadit. U nás není primátor tak silnou exekutivní figurou jako třeba v Bratislavě, což je podle mě škoda. I méně bohaté město pak může mít větší energii věci skutečně měnit. Praha je v mnohém dobře fungující, ale ne vždy dobře spravované město.

Co se naopak stále ještě nepodařilo dokončit?

Jiří Jaroš: Krátce po sametové revoluci začalo silně rezonovat téma zklidnění horní části Václavského náměstí a severojižní magistrály. První úvahy směřovaly k tomu, jak dostat dopravu pod zem, aniž by se omezila její kapacita. O návrhy se tehdy zajímal i Václav Havel, který kvůli nim přešel s ochrankou z Hradu přes Hradčanské náměstí za námi do Martinického paláce. Postupně se ale uvažování posunulo k humanizaci na povrchu, které ovšem dodnes zůstává nedořešené.

Karel Hák: Humanizace magistrály je evergreen, který se táhne celou mou profesní dráhou. Všichni říkají, že ji chtějí zklidnit, ale málokdo si uvědomuje, jak složitá stavba to ve skutečnosti je a že umožnila ulevit historickému centru.

Marek Zděradička: Nejproblematičtější jsou tradičně ty největší projekty. Typickým příkladem je metro D. Paradoxně bylo svého času připravenější než prodloužení linky A, ale chyběla mu silná politická podpora. Na „áčku“ byla silná lobby, zatímco „déčko“ dlouho postrádalo energii a tah na branku. Zároveň se na něm dobře ukazuje proměna uvažování o infrastruktuře. Dnes se metro nevnímá jen jako dopravní stavba, ale jako katalyzátor rozvoje, protože s územím kolem stanic se pracuje jako s potenciálem, který veřejná investice vytváří. Velkým dluhem zůstává také dokončení Pražského okruhu. U těchto velkých staveb se ale za poslední roky proměnil přístup, mnohem víc se vede dialog mezi státem, městem a městskými částmi. Dřív jsme stáli spíš proti sobě. Tenhle posun je zásadní, i když přichází pomalu.

Eva Smutná: Pro mě bylo a stále je zklamání z nedokončeného metra na Letiště Václava Havla, ale to je politika a její intriky, které rozbíjí i nejlepší odborné plány a cíle. S tím jsme se museli často popasovat, že odbornost a politika nejdou vždy ruku v ruce. Bohužel i řada projektů v Praze se naopak realizovala v rozporu s odborným názorem naší instituce, jako např. nevhodná zástavba v Šáreckém údolí.

Jiří Čtyroký: Slabým místem byly dlouho strategické dokumenty. Strategický plán existoval, ale zůstával spíš na papíře. Politici se k němu hlásili, ale reálně se podle něj nepostupovalo. Byla to do jisté míry akademická disciplína, odtržená od každodenního fungování města. Dnes je v tomhle ohledu patrné poučení. IPR se víc soustředí na konkrétní témata a praktické poradenství tam, kde je o něj skutečný zájem. Od velkých, všeobjímajících strategií se částečně ustupuje ve prospěch cílenějších zásahů.

Jiří Jaroš: Věčným tématem jsou také sídliště. Dodnes není zcela jasné, jaká je jejich dlouhodobá perspektiva. V 90. letech panovaly obavy z jejich rychlého úpadku, které se naštěstí nepotvrdily, ale otázka jejich další proměny zůstává otevřená. Podobně se opakovaně vrací myšlenka překrytí kolejiště u hlavního nádraží a jeho zastavění. Už v 90. letech na to proběhla velká urbanisticko-architektonická soutěž a téma se v různých obměnách vrací dodnes.

Jak se vám pracovalo před nástupem moderních technologií, jako jsou digitalizovaná data a mapy?

Jiří Jaroš: Texty jsme psali ručně a přepisovaly je písařky. Mělo to jednu výhodu, člověk si dobře rozmyslel, co napíše. Podobně to fungovalo u kreslení. Zadaly se varianty a kresličky je zpracovaly do map. Když se něco změnilo, pauzák se prostě vyhodil a začalo se znovu. Postupně se ale i ony učily pracovat s prvními grafickými programy a přechod do digitálu šel přes ně.

Marek Zděradička: Když jsem přišel, první měsíce jsem kreslil ručně. Počítač jsem ani neměl. Seděl jsem u prokreslováku, na stole plechovky s pastelkami. Každá barva měla svůj význam podle funkčních ploch. Byla to docela poctivá ruční práce.

Eva Smutná: Všechno má svoje plusy i mínusy. Když jsme dostali v Martinickém paláci svůj první textový editor T602, bylo to vlastně super, nemuseli jsme vlepovat papírky do textu, když jsme chtěli něco změnit. Paní písařky musely tehdy umět dohledat milion hvězdiček a různých značek a všechno psaly přes několik kopíráků. Kromě stolku s počítačem měl každý svoje velké rýsovací prkno a diskuze se vedly s tužkou v ruce nad papírem. Vzpomínám si ještě v Pařížské, když se měl tehdy stavět „mrakodrap“ Rozhlasu na Pankráci, jak jsem pro gremiální radu chystala jeho výškové varianty a měla perspektivní úběžníky v rozích kanceláře. Tohle už je všechno dávno pryč. Tehdy jsme měli území Prahy prochozené do posledního koutu a všechno zakreslovali do map, byly to dokonalé průzkumy. První územní plán jsme kreslili pastelkami. Dnešní technologie jsou svými možnostmi podmanivé a představují velké pomocníky v práci, jen si říkám, aby nepřišel blackout. Tištěné mapy a texty mají stále svůj smysl.

Martin Fejfar: Počítač byl jeden na několik lidí a sloužil jako takový lepší psací stroj. Až později, když se územní plán digitalizoval, jsme si uvědomili jednu věc: byl kreslený v měřítku 1 : 10 000 a tomu odpovídala i jeho přesnost. V digitální podobě najednou vylezly detaily, které dřív nebyly vidět. To byl docela střet s realitou. Dnes už je to úplně něco jiného.

Jiří Čtyroký: Když jsem nastupoval, GIS (tedy geografický informační systém, což je počítačový systém pro sběr, ukládání, správu, analýzu a vizualizaci dat propojených s prostorovou polohou) už existoval, ale byl to spíš začátek. Zásadní proměna pak byla v tom, že jsme postupně přešli od práce s obrázky k práci s daty. Na začátku to bylo hodně rozdělené: urbanisté kreslili koncepci, kresličky ji přesně překreslovaly na pauzák a GIS specialisté to pak převáděli do digitální podoby. Představa, že by si architekt nebo architektka sami kreslili v počítači, byla pro většinu nepřijatelná. Ten odpor trval dlouho, vlastně se to zlomilo až s Metropolitním plánem.

Karel Hák: Komunikace byla tehdy mnohem bezprostřednější. Dnes je víc administrativy, tehdy se spousta věcí vyřešila prostě nad výkresem.

Jiří Jaroš: Změnily se i výzvy. Dnes řešíme klimatickou změnu nebo stárnutí populace. V 90. letech šlo hlavně o to zorientovat se v nové společenské situaci. A i když máme dnes technologie, které práci výrazně zrychlují, neznamená to, že máme víc času. Jen zvládneme udělat víc věcí ve stejném čase.

Jiří Čtyroký: Dřív se veřejnost ozývala až ve chvíli, kdy proti něčemu protestovala. Dnes jsou lidé zapojení do procesu plánování od začátku, což je obrovský posun. Velkou roli v tom sehrál i IPR, CAMP a celý systém participace. To je podle mě jedna z největších a velmi pozitivních změn.