S městem za zády

Osidlování příměstské krajiny neboli suburbanizace se zásadně dotýká i Prahy a jejího fungování. Denně do Prahy dojíždí 145 tisíc lidí, jak říkají data z posledního sčítání lidu. Obyvatel v tzv. suburbiích navíc neustále přibývá – jen za posledních 20 let vzrostl jejich počet ve Středočeském kraji zhruba o 300 tisíc. Podstatnou část z nich pak tvoří děti.

Proč se vlastně lidé do suburbií stěhují? Častými motivy jsou blízkost přírody, touha po klidu nebo vlastním bydlení, které je pro mladou rodinu v Praze špatně dostupné. Suburbánní výstavba ale bývá terčem kritiky a vzbuzuje celou řadu otázek. Pozvání do diskuze na toto ožehavé téma přijali sociální geografka Petra Špačková z Urbánní a regionální laboratoře na Univerzitě Karlově, spisovatelka a autorka populárních knih pro děti a mládež Milada Rezková a sociolog/žka a autor/ka profilu ctu_feministicky Linda Coufal, věnující se tématům identity, genderu či globalizace.

Kdo se do satelitů stěhuje?

„Předměstí láká mladé rodiny s dětmi a střední třídu. Stěhovaní za město je většinou vynucené, až dvě třetiny lidí chtějí dům ve městě, ale ten si zkrátka nemohou dovolit,“ říká sociální geografka Petra Špačková. Středočeský kraj byl podle ní za socialismu silně podfinancovaný, po revoluci tedy vítal v podstatě jakoukoliv novou výstavbu.

„Suburbanizace se začala na Západě objevovat už po 2. světové válce, kdy se masivně prosazoval spotřebitelský průmysl. Katalogový dům za městem je ultimátní komerční produkt. Jednotlivé domy jsou navržené jako přes kopírák, je to velká investice, potřebujete auto, dvě, možná i tři. Je to ultimátní útočiště pro nukleární rodinu. Dříve žilo více generací dohromady, dnes potřebuje každá rodina svou pračku, myčku i sadu nábytku,“ podotýká Linda Coufal.

Lidé se na předměstí stěhují za zelení a vlastní zahradou. „Život v suburbiích je ale dvakrát až patnáctkrát energeticky náročnější než život ve městě. Lidé jsou zde plně odkázáni na auto. Nejen, že to mají do města daleko, ale po cestě mají velké silnice, které nelze pěšky překonat. Jejich děti v tom vyrůstají. Bude jim tak připadat normální, že se bez auta nikam nedostanou. Stačí se podívat do Spojených států – tam vidíme, kam až může neřízený urbanismus dospět. Zahraniční výzkumy navíc ukazují, že děti, které chodí do školy pěšky nebo tam jezdí na kole, jsou šťastnější, mají lepší výsledky a jsou celkově zdravější,“ říká Coufal.

„Myslím, že nejdůležitější je, aby rodiče se svými dětmi dobře komunikovali – a to jak na předměstí, tak ve městě. Děti nechtějí trávit tolik volného času venku jako kdysi. Digitální svět je pro ně lákavý, nabízí jim neuvěřitelné věci. Na nás dospělých je hledat impulsy, které je mohou zaujmout,“ doplňuje spisovatelka Milada Rezková.

Jak se vám žije za městem?

Součástí nové diskuzní série Gen Praha jsou také přímá videosvědectví. Autorkami videoanket jsou Lívia Valková a Aneta Soukopová. Jak se žije lidem v Tuklatech, Herinku nebo Strašíně, který je součástí oblíbených Říčan? „Nic nám tu nechybělo, protože tu nic nebylo,“ vzpomínají s úsměvem Kroupovi na začátky v Tuklatech, které leží 25 kilometrů od Prahy.

„Nejvíc si ale užíváme ten prostor. Ráno si můžeme otevřít verandu, celý den jsme venku na zahradě. V zimě je to horší, nejsou tu silničáři, takže musíme odhazovat sníh. Bez auta se ani nehneme, to je pravda. Dojíždíme do práce, oba pracujeme v Praze,“ říká Veronika Aresta z Herinku.

„Všichni máme dvě auta, je to šílené. Pěšky si nezajdeme ani nakoupit, všechno je daleko,“ shrnují zase Hübnerovi, kteří žijí v klidné části Říčan jménem Strašín. Počet obyvatel se tu mezi lety 1991 a 2011 zdvojnásobil. Platný územní plán ale stále ještě nabízí dostatečné rezervy pro další výstavbu venkovského bydlení.

Veřejný prostor pro všechny

Všichni respondenti si ale chválí přátelskou, venkovskou atmosféru a dobré sousedské vztahy. „Známe se celá ulice. Se sousedy si běžně pomáháme. Je to tu takové rodinnější,“ hodnotí Hübnerovi. „Nejvíce vztahů jsem navázala na hřištích, kde se maminky potkávají a doporučují si kroužky,“ přiznává Aresta. Kvalitní veřejný prostor je pro rozvoj suburbií obecně extrémně důležitý. „Suburbia jsou vlastně sídliště, jenom mladší. Na sídlišti se také nejdřív postavily byty, až pak škola a hřiště. Na veřejný prostor ale nesmíme zapomínat, právě ten může obyvatele spojit. V satelitech často chybí chodníky, to je velká chyba. Velmi důležitá je také volnočasová infrastruktura, zkrátka hřiště, plácky, místa, kde se lidé mohou potkávat,“ shrnuje sociální geografka Špačková.

Dolní Břežany jako inspirace

Příkladem dobré praxe jsou podle sociální geografky Špačkové Dolní Břežany. Obec, která posledních dvacet let vzkvétala pod vedením starosty Věslava Michalika, si pečlivě naplánovala etapizaci výstavby od roku 2006 do roku 2040, revitalizovala hřbitov i střed obce a zároveň dokázala přilákat silné investory, jako je vědecké výzkumné centrum zaměřené na laserovou techniku ELI Beamlines. Dolní Břežany mají se svými necelými pěti tisíci obyvateli ještě jedno eso v rukávu – šikovnou obecní architektku Annu Šlapetovou, která za svou dlouholetou práci pro obec získala mimo jiné ocenění Architekt obce 2023.

A co na to Praha?

Praha má nový Metropolitní plán, který mimo jiné zamezuje rozrůstání Prahy do okolní krajiny. Místo toho doporučuje stavět v transformačních a rozvojových územích, jako je oblast bývalých nákladových nádraží Žižkov nebo Bubny-Zátory. Důležité je zástavbu správně zahušťovat, aby vzniklo město krátkých vzdáleností, jež je pohodlnější i ekologičtější. Metropolitní plán také posiluje pražská lokální centra s dobrou dostupností kolejové dopravy. Pokud totiž nebudete muset jezdit k lékaři autem přes celé město, přírodě se značně uleví.

Gen Praha pokračuje

Gen Praha je nový diskuzní cyklus, který zkoumá, jak Prahu prožívají různé generace jejích obyvatel a jak se na aktuální témata dívají společenské vědy. Jejími moderátory jsou geograf a antropolog. Další díl, na který se můžete těšit už ve středu 8. listopadu, se zaměří na klimatickou krizi. Pozvání do diskuze přijali Magdaléna Středová, studentka a spolumluvčí Fridays for Future, politolog a manažer Institutu Václava Klause Petr Macinka a Bohuslav Binka, environmentální filozof z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Na celý záznam diskuze se můžete podívat zde: