Jak zakončit Pařížskou?

Zatímco se připravoval projekt pražské asanace, hledalo se řešení, jak důstojně zakončit Mikulášskou, dnes Pařížskou třídu, která by propojila Staroměstské náměstí se severozápadní částí Prahy. Jedním z prvních vizionářů byl architekt Jan Koula, který přišel v roce 1897 s myšlenkou prokopání Letenského kopce. Asanační třídu chtěl vést dlouhým příkopem až do Bubenče a oba protilehlé svahy pak přemostit monumentální historizující branou s antickým tvaroslovím a sochami. Koula doufal, že jeho představa odstartuje stavební činnost na celém prostranství pláně. Projekt byl ale finančně velmi náročný, a tak se od něj upustilo. Dokázal však rozpoutat diskuse o využití Letenské pláně, které v průběhu dalších desetiletí vyústily v další architektonické a urbanistické soutěže.

O několik let později se téma spojení Starého Města s Bubenčí a Dejvicemi opět otevřelo. Jednotlivé soutěžní návrhy zkoumaly jak možnost průkopu, tak vytvoření tunelu, který by ráz kopce co nejméně narušil. Nakonec se porota přiklonila k návrhu, který kombinoval průkop i tunel. Město poté přistoupilo k první etapě propojení – k vybudování mostu Svatopluka Čecha. Projektu se zúčastnil i Jan Koula a přispěl návrhem mostní výzdoby. Ta měla podtrhnout velkolepost jeho zamýšlené vstupní brány na Letnou.

Letná jako centrum umění

Kromě mostu se ale začalo řešit i to, jak zastavět zmíněné návrší. Kdo se nespokojil s pouhou vizí prokopání stráně, byl architekt Antonín Wiehl, mimo jiné autor neorenesančního domu na Václavském náměstí. Wiehl měl záměr umístit na vrch Letné sto metrů dlouhou budovu univerzity coby nové pražské dominanty. Nebyl ale jediný, kdo přišel s myšlenkou zakončit asanační osu nějakou monumentální stavbou. Ve stejném roce se objevila studie Jana Vejrycha. Ten doporučoval Letnou završit budovou galerie českého umění s mohutnou kopulí. Vejrychův návrh, narozdíl od Wiehla, počítal i se zmiňovaným podkopáním kopce v podobě tunelu.

Letenské kaskády

Definitivní podobu Letenského svahu měla přinést další soutěž, vypsaná v roce 1909. Její vítěz, Antonín Engel, známý jako autor Podolské vodárny, uvažoval nejen o částečném průkopu, ale i o stometrovém tunelu, který by umožnil ponechat nejcennější část Letné. Engelův návrh byl pozoruhodný především kvůli kaskádovitému schodišti, které směřovalo k ženské figuře v nadživotní velikosti. V rámci této soutěže své návrhy předložili i jiní významní architekti své doby, například Bohumil Hübschmann či Pavel Janák. Veškerá úsilí a debaty o stavbě ale byla brzy přerušena první světovou válkou.

Kam s univerzitním kampusem?

Také autor secesního Obecního domu Antonín Balšánek během války zkoumal možnosti, jak zaplnit prostranství pláně budovami. Z vlastní iniciativy předložil hned několik verzí svého návrhu. Počítal s tím, že by se z Letné kromě kampusu České vysoké školy technické stalo i jakési kulturní centrum, proto do svých vizí zahrnul například budovy muzeí, operu, a dokonce i výstavní pavilon pro Muchovu Slovanskou epopej. Z těchto návrhů pak vytvořil a publikoval studii o Velké Praze.

Parlament nad Prahou

Město neztratilo zájem o propojení Starého Města a Letné ani po válce a v roce 1920 narychlo vypsalo další soutěž. Její komise navíc navrhovala využít kopec pro novou parlamentní čtvrť. Návrh Bohumila Hübschmanna sice nezvítězil, ale získal zvláštní ocenění. Ve snaze co nejméně konkurovat Pražskému Hradu umístil Hübschmann kopulovitou budovu Parlamentu až nad Štefánikův most. Vize umístění parlamentu na Letnou však byla záhy smetena ze stolu – státníkům se nelíbilo, že je území Letné tak daleko od centra, a tak se v následujících letech scházeli v Rudolfinu.

Letenské mrakodrapy

S asi nejtroufalejším návrhem přišel architekt Ferdinand Fencl v roce 1928, kdy se uspořádala další soutěž. Kromě tunelu pod kopcem Fencl přišel s radikální vizí řady devíti dvacetipatrových mrakodrapů, které vzbudily obavy o narušení panoramatu Prahy. Z důvodu nastupující světové hospodářské krize se ani tento projekt nikdy nerealizoval.

Přestože nový regulační plán ze třicátých let počítal spíše s parkovými úpravami Letné, stavební ruch se jí nevyhnul, ať už v podobě bytových domů Molochov, nebo budovy ministerstva vnitra. Stejně tak se objevil finální projekt Letenského tunelu, ale kvůli druhé světové válce jsme si na jeho stavbu a otevření museli počkat až do let padesátých. Předmostí Čechova mostu ale místo tunelu potkal jiný osud, stalo se totiž místem, kde byl vztyčen Stalinův pomník. Tunel se tak realizoval o kus dál, a tak navázal na dopravně významnější Štefánikův most.

Pragerova stopa

V průběhu druhé poloviny 20. století se neobjevilo nijak zvlášť výrazné množství návrhů na jakékoli zásahy do prostranství pláně. Nebyl k tomu důvod – spojení Letné se Starým Městem již Praha měla a s úplnou zástavbou pláně se už nepočítalo. Zanedlouho po odstřelení Stalinova pomníku byla na využití Letné vypsána pouze jedna soutěž, a to roku 1964, které se zúčastnili například Ladislav Žák nebo Karel Prager. Ten ponechal pravé části pláně její parkový charakter, centrální část za Mánesovým mostem plánoval vydláždit a postavit zde několik kvádrovitých prosklených objektů, z nichž jeden měl být umístěn i na bastionu sv. Tomáše. Ovšem i tato vize zůstala jen na papíře.