Markéta Hossingerová
Sokol pražský

Ať už bydlíte kdekoliv, možná na svých každodenních cestách míjíte sokolovnu. Možná je zcela nenápadná a možná naopak velmi výpravná. Možná ani netušíte, že se jedná zrovna o tělocvičnu Sokola a možná je to naopak známá stavební dominanta okolí. Ať tak či onak, příběh každé sokolovny se vždy bude vztahovat k té první, postavené v Praze přímo zakladateli onoho tělovýchovného spolku. Pojďme tedy alespoň letmo nahlédnout do základů dodnes živého a aktivního hnutí sokolů a sokolek.

Když vystoupíme na stanici I. P. Pavlova, stojíme dnes v centru hlavního města, ale ještě před 150 lety bychom se ocitli na okraji Prahy v blízkosti barokního opevnění. A jen pár desítek metrů odsud byla v té době postavena nová jednopatrová budova. 

Fasáda zvenčí jen málo napovídá o účelu stavby. Historismus, novorenesance, úřad nebo byty, řekl by možná náhodný kolemjdoucí. A přitom to vůbec není obyčejná stavba. Jejím tvůrcem je dokonce jeden z nejváženějších architektů, který v 60. letech 19. století v Praze působil – Vojtěch Ignác Ullman. Ten se sice i v případě této budovy na tehdejší periferii města přidržel tvarů a forem odpovídajících dobovým požadavkům teoretiků umění a architektury, ale stavba působí navenek mnohem skromněji než jeho jiné projekty.

Dva vchody v průčelí jsou dnes určené jen pro povolané. My musíme za roh, projít přístavbou z 20. století a do nejstarší části dnešního komplexu se vrátíme z opačného konce. Vstupujeme do hlavního sálu, rozsvěcí se prostřední část kazetového malovaného stropu a my okolo sebe spatříme prostor tělocvičny postavené v roce 1863. Zároveň si ale tak trochu připadáme jako na nádvoří renesančního zámku nebo v peristylu antické vily. „Stroj času!“ napadne nás, než si uvědomíme, že tento dojem spočívá v použití arkádového ochozu, který umenšuje a zároveň zútulňuje přízemí a po celém obvodu tělocvičny vynáší široký balkon, který prostor směrem vzhůru opět rozevírá. 

Stejně jako zvenku ani uvnitř nenalezneme žádnou zdobnost. Nic, na co by sedal prach. Jen na protější stěně dominuje velká luneta znázorňující muže-sokola a alegorickou Čechii. Tělocvičnu zabydluje jen pečlivě srovnané nářadí. Prostá účelnost. Vše je vyvážené a uměřené. Ostatně to byla jedna z hlavních myšlenek, které se snažil ve své činnosti dostát Miroslav Tyrš. Muž, který v Sokolu formuloval svou životní filosofii. Tyrš byl intelektuálem své doby. Obdivoval zejména antiku, v jejímž principu kalokagathie (harmonie těla i duše) spatřoval ideál, k němuž by měl jím založený tělocvičný spolek tíhnout. A tuto vizi mu pomohl v budově zhmotnit jeho přítel Jindřich Fügner. Finančník, jenž investoval celý svůj majetek do nové stavby. Jeden bez druhého by se dost možná do našich velkých dějin nedostali.

V mnohém se tito dva lišili, ale kromě společného zájmu spojoval oba muže i původ v německy mluvících rodinách. Shodně si však oba postupně počeštili svá jména a založili spolek ryze český. V černobílých brýlích vidění světa, národnostní problematiky a konkrétně českoněmeckých vztahů se objevují praskliny. Dokonce tak učinili právě jako protiváhu velmi obdobného spolku německého. Však inspiraci tělovýchovného cvičení převzali Tyrš s Fügnerem z německého turnerského hnutí. 

Během prvních 85 let existence pomístní jednoty Sokola vybudovaly přes tisícovku sokoloven. A protože všechny tyto stavby byly financovány pouze z příspěvků svých členů, nezřídka se stávalo, že se peníze musely schraňovat i celé desetiletí, než se mohlo ke stavbě vlastní tělocvičny přistoupit. Existovala sice určitá doporučení, jaké náležitosti a rozměry by sokolské novostavby měly mít, ale v zásadě nebylo nic nařízeného. A tak nejvíce záleželo na konkrétní místní jednotě – některé usilovaly o práci ceněného architekta, jiné daly přednost místnímu tvůrci ze svých řad. To jsou hlavní důvody, proč je každá sokolovna na první pohled jiná. A také to znamená, že sokolské stavby obecně mohou poskytnout netradiční přehled vývoje architektury na našem území, a to od historismu až po funkcionalismus.

„Jak je na tom Sokol v současnosti?“ zajímáme se a žena, která nás doprovází, nadšeně odvětí: „Nemáme nouzi o členy. Ani tělocvičny nepronajímáme, jak jsme vytížení.“ I po více než 150 letech zůstává Sokol funkčním, a především trvale udržitelným spolkem. Koneckonců i motta jeho zakladatelů jsou nadčasová. Na fasádě budovy lze pod horní římsou spatřit dva zlaté medailony a nápisy: Miroslav Tyrš -„Tužme se“ a Jindřich Fügner - „Ni zisk, ni slávu.“

Autorkou textu je Markéta Hossingerová.

Tento text je prvním ze série článků s názvem Moje osobní ikona, které píší fanoušci architektury. Vychází z přednášky Karolíny Vránkové s názvem Jak psát o architektuře.

související

Ahoj! V září 2022 jsme spustili základní verzi nového webu. Před spuštěním jsme provedli uživatelské testování, ale to pravé uživatelské testování je to, které probíhá právě teď.

Budeme rádi, když se dozvíme, jak se Ti web používá, jestli Tě napadá, jak ho vylepšit nebo Ti na něm něco chybí, případně pokud narazíš na nějakou chybu. Děkujeme!

Dej nám feedback →