Olympijská vesnice jako nová udržitelná čtvrť

Olympijské hry se letos po 100 letech vrátí do Paříže. Francouzská metropole přitom usilovala o konání největší sportovní události už v roce 2012. Nyní se její sen naplnil. Město plánuje využít především stávající sportovní infrastrukturu, jako je tenisový areál Roland Garros, Park Princů, Hala Bercy nebo Stade de France, největší stadion ve Francii, který už od roku 1998 hostí hlavní národní a mezinárodní akce v zemi. Ten se nachází v Seine Saint Denis na severu metropolitní oblasti Paříže, v místě donedávna nechvalně proslulém kriminalitou.

Hned naproti přes dálnici vyrostlo nové centrum vodních sportů neboli Aquatics Centre, jedno ze dvou stálých sportovišť vybudovaných speciálně pro olympiádu. Tím druhým je sportovní hala Paris Arena II (Arena Porte de la Chapelle), ve které bude následně sídlit domácí basketbalový klub. Centrum vodních sportů spojuje se Stade de France moderní lávka. Po skončení olympiády ho doplní hřiště pro týmové sporty, fitness centrum nebo lezecké stěny.

Asi nejzajímavější jsou ale plány ohledně budoucího osudu olympijské vesnice, kterou tvoří 82 domů a rozkládá se na 52 hektarech. Během her se tu ubytuje asi 14 500 tisíc sportovců a dalších členů výprav. Následně areál poslouží paralympionikům. Po hrách se ale promění v novou čtvrť pro šest tisíc obyvatel, přičemž v areálu budou i kanceláře, školy, obchody a park. Při stavbě se dbalo na udržitelnost. Používaly se materiály a technologie, které jsou šetrné k životnímu prostředí, jako je nízkouhlíkový beton, dřevěné konstrukce nebo obnovitelné geotermální vytápění. Část bytů se prodá, část bude určena na sociální bydlení a zbytek na pronájmy. Lidé se tam nastěhují koncem roku 2025. Autorem masterplánu olympijské vesnice je francouzský architekt Dominique Perrault.

Zajímá vás, jak vypadá pařížský Pavilon Arsenal, který nás inspiroval při vzniku CAMPu? Vyzkoušejte virtuální prohlídku po dalších architektonických skvostech Paříže.

Japonský minimalismus v Tokiu

Olympiáda nemusí být synonymem pro gigantické stavby nebo výrazná architektonická gesta. Alespoň tak tomu bylo v Tokiu 2020, respektive 2021. Na začátku to ale vypadalo jinak. Architektonickou soutěž na hlavní olympijský stadion vyhrála Zaha Hadid s velkolepým, konstrukčně náročným stadionem se zatahovací střechou a spoustou teras nabízejících výhledy do širokého okolí. Netrvalo ale dlouho a objevila se vlna kritiky od japonských architektů včetně takových hvězd, jako je Sou Fujimoto, že je projekt příliš drahý, bombastický a necitlivý ke svému okolí. První soutěž byla následně zrušena a byla vyhlášena druhá, kde byla podmínkou spolupráce se statiky.

Nový stadion byl nakonec postaven podle plánů věhlasného japonského architekta Kengo Kumy. Jeho návrh byl minimalistický, téměř nenápadný. Stadion má dřevěné fasády, vše důležité se odehrává uvnitř. Má také kapacitu jen 68 000 míst, na potřebných 80 000 míst, které musí mít olympijský stadion, dosáhl pomocí dočasných sedadel. Stavba je to jednoduchá, nenápadná a dnes krásně porostlá zelení. Další zajímavá místa v Tokiu představil Adam Gebrian společně s Naomi Adachi.

Volejbal s výhledem na oceán

Rio de Janeiro se v roce 2016 stalo prvním jihoamerickým městem, které pořádalo olympijské hry. Zatímco samotná olympijská vesnice dnes spíše upadá v zapomnění, legendární Sambódromo Marquês de Sapucaí od Oscara Niemeyera, které během her sloužilo lukostřelcům a dobíhal se zde maraton, stále slouží slavnému brazilskému karnevalu. Nezapomenutelným sportovištěm se ale stala hlavně dočasná Beach Volleyball Arena postavená přímo na pláži Copacabana. Lešeňová konstrukce byla ze tří stran obklopená městem, z jedné strany ale umožňovala výhled na oceán a nekonečný horizont. Zajímavé bylo i místo pro rychlostní kanoisty a veslaře, kteří nezávodili na umělém kanále, ale přímo v přírodní laguně Rodriga de Freitase.

Co bude po olympiádě?

Londýn přistoupil v roce 2012 k olympiádě trochu jinak. Město se zaměřilo na zchátralou čtvrť Stafford, kterou proměnilo v olympijskou vesnici s městským parkem, obchodním centrem i několika tisíci byty. Každou vznikající stavbu zkoumalo z hlediska jejího budoucího využití. Najde tenhle stadion upotřebení i v budoucnu? Budeme muset snížit jeho kapacitu? Olympijská sportoviště navštíví během her asi 500 000 lidí denně. Tolik osob se ale v žádném areálu už nikdy najednou neobjeví. Jak se s tím tedy vyrovnat? Londýnský udržitelný přístup k olympiádě hezky demonstruje plavecká hala Aquatics Centre od Zahy Hadid. Objekt inspirovaný geometrií vodní vlny byl během her doplněn o dvě dočasná boční křídla s tribunami. Kapacita tak byla navýšena na 17 500 diváků. Po olympiádě ale zůstal pouze elegantní střed stavby. Dnes se sem vejde, poměrně adekvátně, jen 2 500 návštěvníků.

Hlavní olympijský stadion navrhl ateliér Populous podobně promyšleně. Architekti stadion rozdělili na dvě části. Základní betonový sokl byl určen pro 25 000 lidí, horní montované ocelová konstrukce pak pro dalších 55 000 lidí. Na začátku se počítalo s tím, že se ocelová konstrukce následně demontuje. Nakonec to dopadlo jinak, kapacita se snížila na 60 000 lidí a stadion obývá klub West Ham United.

Jedinou nápadnější výjimku pokorného londýnského areálu tvoří 115 metrů vysoká ocelová vyhlídka ArcelorMittal Orbit od sochaře Anishe Kapoora a inženýra Cecila Balmonda, postavená na přání tehdejšího primátora města Borise Johnsona. I ta ale byla postavena z recyklovaného šrotu. Další londýnské tipy od Adama Gebriana najdete zde.

Bazén s městem jako na dlani

Konec dobrý, všechno dobré. Barcelona je skvělým příkladem, jak olympiáda může pomoci k rozvoji města. Zatímco v devadesátých letech se turisté do katalánské metropole zrovna nehrnuli, dnes se jim tu téměř nevyhnete. Město proslavil během olympiády roce 1992 ikonický městský bazén Piscina Municipal de Montjuïc vybudovaný na stejnojmenném zeleném kopci nad městem. Areál se skládá ze dvou bazénů – menšího na potápění a skoky do vody, který má hloubku 10 metrů a dnes se nepoužívá, a většího 25metrového, který hostil olympijské zápasy vodního póla.

To hlavní je ale výhled. Právě tenhle magický pohled na stále rozestavěný chrám Sagrada Família zaujal v devadesátých letech televizní diváky po celém světě. Olympijský areál na Mojtjuïcu ale stojí za to navštívit celý. Najdete tu třeba původní stadion z roku 1929, kdy Barcelona poprvé usilovala o kandidaturu na hry (které se nakonec v roce 1936 konaly v Berlíně), přestavěný na moderní Estadi Olímpic Lluís Companys. Dále třeba halu pro gymnastiku a volejbal Palau Sant Jordi od japonského architekta Arata Isozakiho, která dnes slouží jako koncertní sál, nebo 136 metrů vysokou telekomunikační věž Torre de Comunicaciones de Montjuïc od Santiago Calatravy, jež měla zajistit stabilní televizní signál oněch sportovních přenosů.

Zaujala vás města, která proměnila olympiáda? Podívejte se na celé video z přednášky Adama Gebriana, který vás kromě zmíněné pětice měst zavede také do Montrealu 1976, Mnichova 1972, Říma 1960 a Berlína 1936.