Trasa: Budějovická, Pankrác, Vyšehrad, Vinohrady


Délka trasy: 6,5 km


Přístupné pro: pěšky, s kočárkem


Trasa

Procházku po stopách staveb z let 1958 až 1989 začneme přímo nad stanicí metra Budějovická, kde stojí obchodní dům DBK navržený jednou z nejvýznamnějších architektek této doby Věrou Machoninovou. První plány řešení víceúrovňových veřejných prostorů kolem nově budované zastávky metra navrhla Machoninová koncem šedesátých let, ovšem tento moderní obchodní dům inspirovaný skandinávskou architekturou byl otevřen až v roce 1981.

DBK: výkladní skříň nábytkářství 80. let i první česká pobočka IKEA

Dům bytové kultury měl být výkladní skříní československého nábytkářského průmyslu, uvnitř se kromě expozic nábytku, prodejen a skladů skrývalo i specializované oddělení bytových architektů, restaurace či kinosál. Dominantou interiérů je dodnes hala s eskalátory propojujícími osm pater budovy, která ale zvenku vypadá mnohem nižší. Způsobuje to rozložení pater: ta nejsou všechna nad sebou, na jedné straně jsou totiž umístěna patra lichá, na druhé v nestejné úrovni pak patra sudá.

V devadesátých letech tu byla vůbec první česká pobočka IKEA a později budova prošla několika rekonstrukcemi, při nichž se ztratila většina původních řešení interiéru i drobnějšího vybavení. Dodnes naopak můžete obdivovat i řešení fasády obchodního domu, a to i přesto, že je částečně skryté reklamními poutači. Tvoří ji ocelové pláty z materiálu Atmofix, na jejichž povrchu se časem vytvořila odolná rez, která je chrání před další korozí. Tento materiál inspirovaný americkou patinující cortenovou ocelí byl vyvinutý v Československu pro ochranu telegrafních sloupů na Sibiři. Dochovala se i originálně řešená vzduchotechnika pojatá jako alej ocelových stromů. 

Dále pokračujte směrem k pražskému centru přes prvorepublikové sídliště Zelená liška, které jste si už možná důkladněji prohlédli při naší dušičkové procházce začínající na zdejším hřbitově. Na něj navazuje sídliště Pankrác, které začalo vznikat šedesátých let v souvislosti s výstavbou Nuselského mostu a prodloužením metra do této oblasti.

Pankrác, domov mrakodrapů

Nad zastávkou metra Pankrác stojí trojice výškových budov, u nichž se zastavíme. Jako první z nich zde vyrostl 104metrový věžák, který v době svého vzniku sloužil podniku zahraničního obchodu Motokov. Administrativní věž s horizontální společenskou podnoží byla vyprojektována architekty pod vedením experta na výškové stavby Zdeňka Kuny za pouhých šest týdnů a postavena do dalších tří let.

Tlaku na rychlou výstavbu přispěl v roce 1974 požár Veletržního paláce, v němž do té doby měly své kanceláře podniky zahraničního obchodu. Dnešní procházka bude míjet ještě několik dalších sídel těchto podniků, další jsou rozeseté v jiných částech Prahy, například Koospol získal prostory ve výrazné kostce u nádrže Džbán na Praze 6.

Beton jako socha: výdech z metra i střechy Centrotexu

Aby sídlo Motokovu, které bylo na dlouhá léta nejvyšším pražským domem, solitérně nevyčnívalo z pláně, zanedlouho ho doplnil Hotel Panorama. Stavbu podle návrhu architektů Aloise Semely a Vlado Alujeviče poznáte podle fasády z betonových panelů i hliníkových průběžných oken. Hotel byl dokončen roku 1983 a ve stejném roce začala vznikat i nová budova Československého rozhlasu, ta ale zůstala po dlouhá desetiletí rozestavěná a plány na její dokončení musely počkat až do přelomu tisíciletí. V současnosti je tato kancelářská budova s 27 patry a 107 metry nejvyšší v Praze. Výška jednotlivých budov je důležitá pro pohledové působení města, proto nemohou takto vysoké budovy vznikat, kde se stavebníkům zachce. Výšku budov bude regulovat nový metropolitní plán na celém území Prahy, což je rozdíl oproti současnému stavu. 

Procházka dále kopíruje trasu metra a pokračuje ke stanici Pražského povstání, kde stojí sídlo dalšího z někdejších podniků zahraničního obchodu – Centrotex. Dvojice propojených objektů vznikla v letech 1972–1978 podle projektu Otakara Jurenky a Václava Hilského, který navrhl například Kolektivní dům v Litvínově či výstavbu nových Lidic. Budovy obložené fasádou s výrazným rastrem vystupujících slunolamů ukončuje plasticky členěná koruna z pohledového betonu. Součástí řešení byl rovněž vestibul metra a nedaleký betonový výdech z jeho tunelu, pojatý jako abstraktní skulptura.

Cestou na Vyšehrad k Paláci kultury ještě minete další ze série sídel podniků zahraničního obchodu vystavěných po požáru Veletržního paláce, a to dům vybudovaný pro společnost Průmstav stojící nad nájezdem na magistrálu. Brutalistní administrativní budova byla po roce 2000 rekonstruovaná podle návrhu rakouského architektonického ateliéru Ernst Hoffman v moderní kancelářské prostory.

Palác kultury hostil Brežněva, Bushe, Obamu i dalajlamu

Palác kultury, který tvoří nepřehlédnutelnou dominantu okraje Nuselského údolí, byl postaven v letech 1976–1981 podle návrhu Jaroslava Mayera, Vladimíra Ustohala, Antonína Vaňka a Josefa Karlíka. Rozlehlá budova kongresového centra skrývá sedm desítek salonků a sálů, z nichž největší s kapacitou skoro 2 800 lidí má výbornou akustiku, k níž přispívají i zajímavá technická řešení jako pohyblivé stropy, stěny či jeviště. 

Dnešní kongresové centrum vzniklo pro konání sjezdů komunistické strany, v prosinci roku 1989 se tu jednalo o složení první polistopadové vlády Československa a postupně se prostory začaly využívat pro konání různých konferencí. V září 2000 se tu uskutečnilo zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, hrálo tu mnoho slavných muzikantů a v posledním roce budova změnila svou funkci hned dvakrát, bylo tu očkovací centrum i centrum pomoci pro uprchlíky z Ukrajiny. Brzy tato budova, která má i nadále sloužit konání kongresů, získá novou podobu dostavbou navrženou španělským studiem OCA Architects.

Po Nuselském mostě údolí každý den překonají statisíce lidí

Dále trasa pokračuje doslova po jedné z památek sledovaného období – po Nuselském mostě. O jeho výstavbě se uvažovalo už počátkem 20. století, ve třicátých letech pak přišel návrh na dvojúrovňové řešení s kolejemi pod úrovní vozovky. Současná podoba mostu je výsledkem projektu architekta Stanislava Hubičky. Výstavba mostu v letech 1967–1973 umožnila rychlejší spojení Pankráce a jihovýchodní části Prahy s centrem a tím i výstavbu sídlišť a výškových budov, které jsme minuli.

Dlouhý je 485 metrů a tyčí se v průměru 42,5 metru nad údolím. Vede po něm šestiproudá silnice, po které každý den projede 160 tisíc aut, zatímco spodním tubusem metro denně převeze téměř tři sta tisíc lidí v 750 soupravách.

Podél silnice vede také chodník, který využijeme i my. Kromě výhledů na Vyšehrad a údolí Vltavy s Pražským hradem si v řadě domů na protější straně mostu všimněte také brutalistní budovy s převážně kovovou fasádou, která je dále členěna soustavou slunolamů a vrcholí stěnou z pohledového betonu. Dům vystavěný pro podnik Vojenské stavby podle návrhu architekta Jana Hančla dlouho zakrýval velký reklamní poutač, v současnosti mu dokonce hrozí demolice. Je tak dalším smutným příkladem, že předrevoluční stavby nedoceňujeme tak, jak si zaslouží.

Za Nuselským mostem sídlí nemocniční komplex a dopravní podnik

Za mostem mezi ulicemi Sokolovská a Ke Karlovu potkáme dvě stavby ze sledovaného období spojené se zdejším nemocničním komplexem, na jehož rozšíření v roce 1987 vypracoval projekt Karel Prager. Z Pragerových plánů však v roce 1993 vznikla jen kotelna ve tvaru pyramidy ve Wenzigově ulici. 

V sedmdesátých letech tu také vznikla urologická klinika podle návrhu Vratislava Růžičky a Borise Rákosníka. Zvenku je budova snadno rozpoznatelná díky kombinaci horizontálních pásů oken a výrazné vertikály vystupujících betonových „žiletek“. Hned za jejím vstupem se zachovala rozměrná skleněná plastika s tématem rodiny od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové.

V sousední ulici Na bojišti vzhledem k jeho masivnímu vzhledu jistě nepřehlédnete sídlo Dopravního podniku, které okolní budovy převyšuje o tři patra. Dům s fasádou z brutalistně tvarovaných černých plechových prvků vznikl v souvislosti se stavbou linky metra C podle návrhu architektů Evy Růžičkové a Vratislava Růžičky.

Transgas využíval dlažební kostky a trubky plynovodu

Dále překonáme dopravní uzel na náměstí I. P. Pavlova a vydáme se směrem k Národnímu muzeu, kde dnes na rohu Vinohradské ulice nad stanicí metra Muzeum najdeme jen obrovské staveniště. Na něm už jen pár posledních pozůstatků architektonických detailů prozrazuje, že zde ještě před pár lety stála monumentální budova Transgasu.

Ústřední dispečink tranzitního plynovodu Transgas byl komplex tří budov postavených v letech 1972 až 1978. Autory komplexu kombinujícího v sobě brutalistní pojetí s technicistními prvky industriálního a high-tech stylu jsou Václav Aulický, Jiří Eisenreich, Ivo Loos a Jindřich Malátek ve spolupráci s Janem Fišerem; hlavním konstruktérem byl pak Jiří Kozák.

Srdcem celého komplexu byla nízká budova centrálního dispečinku, v níž se ukrývaly obrovské počítače, které bylo nutné chránit od vibrací a hluku z nedalekých železničních tunelů. Tomu napomáhalo těžké obložení fasády z osmnácti tisíc žulových dlažebních kostek. K ní přiléhaly dva věžové objekty s pláštěm ze samorezivějící oceli Atmofix.

Okolní prostranství bylo typické využitím pohledového betonu a plynovodných trubek, které tvořily spojovací tunely mezi budovami nebo zábradlí několika schodišť propojujících různé úrovně areálu. Právě část jednoho z nich je dnes jedním z posledních pozůstatků rozlehlého komplexu, jehož demolice začala v březnu 2019 a byla dokončena v roce 2020.

V těsném sousedství bývalého Transgasu, hned za ulicí Legerova, stojí budova bývalého Federálního shromáždění, dnes využívaná Národním muzeem. Stavbu tvořenou nástavbou nad původním prvorepublikovým sídlem peněžní burzy navrhl architekt Karel Prager. Právě hledání využití zdánlivě nevyužitelných prostorů pro rozvoj města bylo pro Pragera velkým tématem, které řešil mimo jiné i v projektech vertikálních několikaúrovňových měst, jaké navrhl například pro pražské Košíře. Dvoupodlažní nástavbu s kancelářemi a velkým sálem nesou čtyři mohutné sloupy, pod nimiž se skrývala ve své době největší celoprosklená fasáda v Československu. Střechu historické burzy nebylo možné zatížit, proto se ve středu nástavby nachází odlehčená japonská zahrada. Po zrušení Federálního shromáždění budovu v letech 1995–2009 využívalo Rádio Svobodná Evropa. Dnes v budově sídlí Národní muzeum, s jehož historickou budovou je nově propojena tunelem. Úprav se dočkalo i prostranství mezi oběma domy, kterým procházejí koleje plánované tramvajové tratě z Vinohradské ulice na Václavské náměstí.

Cestou k Hlavním nádraží si všimněte Palachova pylonu

Všimněte si také téměř třicet metrů vysokého pylonu před budovou, jehož pravý účel zůstal z politických důvodů po dlouhá léta utajen. Že jde o pomník Jana Palacha, který se na protest komunistickému režimu nedaleko odtud upálil, prozradil Prager jen pár lidem z okruhu výtvarníků či disidentů. Oficiálně se to zjistilo až při restaurování v roce 2018 a tenkrát byla také na dolní část sloupu umístěna plastika Plamen od sochaře Miloslava Chlupáče.

Procházku zakončíme na Hlavním nádraží, jehož nová odbavovací hala ve stylu hi-tech byla dokončena v roce 1979 podle návrhu architektů Jana Bočana, Josefa Dandy, Aleny Šrámkové, Jana Šrámka a Julie Trnkové. Jestliže zvenku není příliš výrazná a na první pohled si všimnete spíše dvou skleněných schodišťových věží, interiér budovy je promyšlený do praktických detailů, jako vzor dlažby ve směru pohybu cestujících či oblé přechody stěn v podlahu, které by měly zabránit zbytečnému hromadění špíny. A když se podíváte na strop s výraznými červenými svítidly, hned si připomenete období vzniku této i dalších budov, které dnešní procházka propojila.