Mlýn na břehu ramene Vltavy, naproti Císařskému ostrovu, stával už ve středověku. Byl součástí obce Přední Ovenec, předchůdkyně dnešního Bubenče, který patřil klášteru svatého Jiří na Pražském hradě. Několik let mlýn střídal majitele, patřil různým menším šlechticům. Významným majitelem se brzo stala Rada královské komory, která mlýn zakoupila jakožto dar pro císaře Rudolfa II. a připojila jej ke Královské oboře.

Kolonáda u Vltavy

Neuběhly ani dva roky od koupě a císař se rozhodl areál radikálně rozšířit. Nejprve si přizval architekta Ulrica Aostalliho a dvorního kameníka Giovanniho Brocca, kteří přebudovali hlavní objekt mlýna. Současně nechal ve skále vytesat objekt grotty – umělé jeskyně, ke které Brocco přispěl kamennou výzdobou. Potom pověřil architekty Antonia Valentiho a Giovanniho Gargiolliho, aby pomocí majestátní arkádové chodby o dvaadvaceti obloucích spojili budovu mlýna s grottou. Nejvýznamnější úpravy tak byly hotové pouhých patnáct let po koupi mlýna.

Na pokraji zániku

Z mlýna se díky přestavbám stalo přepychové letovisko. Rudolf II. dokázal najít využití i pro zdejší vodní kolo – založil tu brusírnu drahokamů. Po císařově smrti však objekt chátral a zanedlouho dokonce vyhořel, ale brzy se dočkal obnovy. Začátkem sedmnáctého století vypracoval architekt Giovanni Maria Filippi projekt na mohutnou vstupní bránu v manýristickém stylu. Následující léta nebyla pro mlýn vůbec příznivá. Nejprve se na něm podepsala třicetiletá válka, při které mlýn poškodilo pasovské vojsko, a později místní Mlýnský jez poničila povodeň. Zanedbanému mlýnu tak dlouho hrozilo zřícení, než se o sto let později dočkal obnovy novým majitelem, pražským mlynářem Václavem Holečkem, který kromě celkové renovace nechal přistavět novou dvoupodlažní budovu.

Ze Stromovky do Ameriky

Nová kapitola mlýna se začala psát v roce 1825, kdy ho zakoupili bratři Šalovcové a začali zde provozovat nejdřív barvírnu bavlny a později i papírnu. O padesát let později mlýn koupil Raimund Kubík, budoucí bubenečský starosta. Ten zde zavedl první strojní výrobu papíru v Čechách, který se vyvážel až do Ameriky nebo Indie. Nechyběla ani kolejová odbočka k nedalekému Nádraží Bubeneč. S rokem 1890 přišla regulace Vltavy, která v této části Prahy spočívala ve vybudování nového plavebního kanálu a částečném zasypání ramene Vltavy. Mlýn začal ztrácet na významu a postupně chátral.

Záchrana na poslední chvíli

Když v roce 1946 areál připadl státu, usadily se tu Západočeské papírny, které zde vyráběly nejprve obaly a potom i velkoformátové tapety. V původní budově mlýna bychom ještě v sedmdesátých letech našli kanceláře a byty, později se zde počítalo s vybudováním uměleckých depozitářů, ale v souvislosti se stavebními pracemi došlo k výraznému poškození mlýna, který se ocitl na pokraji rozpadu. Povodeň v roce 2002 tento proces ještě urychlila. Zbylo tak jen torzo v podobě kolonády, grotty, vstupní brány a části základů. Své zatím poslední obnovy se tak mlýn dočkal v roce 2007, kdy na místě vznikla bytová novostavba v historizujícím stylu, která nejenže v sobě zahrnula grottu s branou, ale přinesla i repliku manýristické kolonády.